Vyznání nanečisto?...

Anotace: Asi nějak takhle podobně to probíhá v mém nitru, když myslím na člověka, do kterého jsem se zamilovala, bláznivě a nádherně. Těch díků a vděčností je tam až příliš, ale věřte mi, je to pravda, nepřeháním. I tak to může být v 17...

Co bylo, bylo a minulost už nezměním, ale stejně, chtěla bych vrátit čas alespoň o těch pár dní zpět. Zabránit tak tomu, co mi na několik hodin dokázalo zničit štěstí. V jediném okamžiku jsem ztratila kamarádku a místo toho se mi do mysli vkradl pocit, že nejsem dost dobrá, aby sis mě všiml, abys o mě vůbec zavadil pohledem, že jsem nula. Myslela jsem si, že jí můžu důvěřovat, že ačkoli zradila už mnohokrát, že se třeba změnila. Ne, byla to jen další má chyba, má naivita. Ale přesto, přesto přese všechno, důsledky nejsou ani zdaleka takové, jak jsem se obávala. Všechno zlé, co se ten večer odehrálo a mělo na mě zanechat nesmazatelné stopy odešlo spolu s přátelství a důvěrou k ní. Nebylo toho málo, ale asi ani zas tak moc, aby to dokázalo přebít těch pár překrásných chvil s Tebou. Bála jsem se, že ten půlrok, co jsem byla opravdu šťastná, je u konce, ale všechno je zpátky, nebo spíše pořád tady, je to, jakoby se nic nestalo a vzpomínka na to zlé je utopena v mlze, prostě pryč. Skoro. Nic z toho, co se stalo, nedokázalo zničit to krásné něco uvnitř mého srdce. Lásku, kterou k Tobě chovám, nezničí nic a nikdo, krom Tebe, jen Ty jsi ten jediný, kdo s tím má moc ještě něco udělat. Sám jsi mi vstoupil do života a sám z něj zasse odejdeš, ale než tomu tak bude, uběhne ještě moře času. A ta doba, doba, po kterou pro mě budeš celým světem, celým vesmírem, bude tím nejkrásnějším, co mě mohlo potkat. Už teď, vlastně už od začátku je to všechno jinak, než bývalo. Než jsem Tě poznala, svět pro mě nebyl až tak krásný a jedinečný a život mi nedával mnoho důvodů, proč tu zůstávat. Když jsem se snažila vylízat z trápení, které mi přinesl cit k Michalovi, zoufale jsem nechtěla poznat někoho, kdo by mě uvrhl do téže kobky. Ale přišel jsi Ty, nezván a sám jsi ani nechtěl a všechno se otočilo proti mně. Bylo štěstím, ale to vím až teď, že nás spojuje Tvoje sestra. Dlouho jsem se pokoušela bránit se sympatiím, které z Tebe vyzařovaly. Učarovalo mi všechno, Tvůj smích, Tvé vtípky, přátelskost, laskavost,ztřeštěnost, zkrátka všechno, co k Tobě tak neodmyslitelně patří. Snažila jsem se Tě přehlížet a málem se mi to i povedlo. Zpočátku jsem o svych citech pochybovala, ale najednou mi bylo jasné, že Tě potřebuji znovu vidět, Tvé modré oči, Tvůj úsměv, prohodit s Tebou pár slov. A věděla jsem, že tohle je láska. Ta krásná, tajemná láska, smysl mého života. Dal jsi mému životu opodstatnění, důvod, proč jít dál a přestat se ohlížet zpět. Naučil jsi mě se smát, radovat se z každého dne a ráno co ráno mít na tváři úsměv. Změnil jsi můj život k nepoznání a už nikdy nebude stejný jako před Tebou. To, co jsi mi dal, už mi nikdy nikdo nevezme, miluji Tě a jsem vděčná za to, že jsi, že jsi právě takový, děkuji, že Tě znám. Jsem Ti vděčná, že jsi mě naučil žít. Každé Tvé slovo, každý pohled, každý dotek i každý polibek, který jsi mi věnoval, zůstane navždy v mém srdci, bude mít malé, čestné místo, kam už jiný nevkročí. Mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží, je velký rozdíl. Jsem moc vděčná, že jsi byl právě Ty tím, kdo mi to dokázal. Vážím si tě a vždy Tě budu mít ráda. I když možná láska k Tobě jednou z mého srdce vyprchá, vždy na Tebe budu vzpomínat s úsměvem. Moc bych si přála, abych nemusela, aby má láska k Tobě nikdy nezemřela, aby Ty jsi byl tím jediným a nejdůležitějším člověkem po zbytek mého života. A tak, prosím, neodcházej, nenech mě jít dál samotnou, jako už Ti před Tebou. Proč? Protože Tě miluji a chci jít Tvým životem, s Tebou po boku.