Trápení dalšího července

Anotace: Vztah

Sbírka: Deník

Trápení dalšího července

Kdo četl Červenec a já, si bude zřejmě říkat, že jsem asi divná. Vypisuji takto zřejmě pouze sedmý měsíc v roce. A opravdu nechci z toho udělat tradici.

2007-07-09

Dnes je červenec, utekl další rok a já a má polovička jsme spolu už rok a půl. Krásný to čas, může někdo nezainteresovaný povědět, ale kdo do tohoto vztahu vidí, ví své. Před rokem jsem psala, že se nebudu zpovídat ze svých nejniternějších pocitů. Dnes je tomu jinak, napíšu vše, tak jak je.
Události, které vedly k tomu, že opět zde zanechávám své skryté slzy a bolest duše v podobě slov, započaly ‚velmi‘ dávno. Asi už před více než rokem. V červnu loňského roku Nám hrozily dva rozchody – zažehnáno. Byli jsme spolu dál. Další krize, tentokrát mnohem větších rozměrů, nastala na začátku nového kalendářního roku. I tu jsme zvládli… kolik jich bylo dál, to přesně nevím, ale jednu si pamatuji velmi dobře, není to totiž déle než-li měsíc. Bylo to na den dětí, v pátek. Opět stejný problém, ale opět jsme to zažehnali. Proč? Brečela jsem jako želva, nechtěla jsem Ho ztratit. A za cenu utrpení pro obě dvě strany, jsme zůstali opět spolu. Dnes jsem se dozvěděla pár ‚hloupostí‘ jako například, že si nerozumíme, že ho nechápu a ještě věci, které se špatně formulují, tudíž je psát nebudu.
To však nepatří k nejhorším informacím, které jsem se za dobu našeho vztahu dopátrala. Dnes již vím, že se mnohdy chovám trapně, že melu páté přes deváté a nevím kdy přestat (to jsem věděla už dříve), že se chovám nedospěle a že nemám zkušenosti (kde je má ale člověk vzít?), že se On cítí mnohdy trapně za mě, že neumím přemýšlet nad tím, co říkám atd.
Jsem ráda, že to vím. Bolí to, ale s tím se dá žít a je lepší vědět, než sladká nevědomost a pohled do zamračené tváře. Vím, co říkám, věřte mi.
Už kolikrát jsem stála hrozbě rozchodu tváří v tvář, už mnohokrát jsem hrozbu zažehnala a nevědomky ji odložila najindy. Jenže tentokrát si říkám sama, zda stojí to za to?
Mohu říci, že jsem s Ním strávila spoustu krásných chvil, že jsem ho milovala a snad i stále miluji, ale po tom, co bylo vyřčeno, si nejsem zcela jista ani toho, kdo jsem. Chaos v myšlenkách a hlavně v srdci mě v tomto čase tíží. To, co jsem považovala za krásné chvíle klidu mezi námi, považoval on za ‚nic nedělání‘.
A v čem je můj problém? Nejsem informatik, nerozumím programování a nějak mě to ‚nebere‘, umění origami ovládám na úrovni začátečníka, umím složit pár krásných zvířátek, ale neskládám příliš. Vlastně už dlouho jsem nic nesložila, moje chyba. Matematice moc nerozumím, zapomněla jsem mnoho a musím se to znovu naučit. A motivace? Téměř žádná. A to za šest týdnů budu skládat přijímací zkoušky na vysokou školu z matematiky a německého jazyka, na obor, který mi je cizí. Chtěla jsem pracovat v sociální oblasti, na vysokou školu do Brna jsem se nedostala, ale na soukromou jihlavskou vyšší školu ano. Byla jsem ráda, že mě vzali. Ale neslyšela jsem jediný hlas, který by mě podpořil. Ani jeden jediný. Vím, co je to za školu, i to, co si o té škole myslí ostatní, ale odrazovat mě od jistoty hezké nebylo.
Jednala jsem z vlastní vůle, ano jak jinak, zahodila jsem jistotu za dvanáct tisíc ročně a vyměnila ji za velkou nejistotu v podobě vysoké školy a oboru, který mi bude více užitečný. Ale proč to nikdo zřejmě nepochopí.
Odmítla jsem podstoupit ty tři roky studia se stálým obhajováním mého výběru. Odmítla jsem poslouchat věty: ‚Vybrala sis sama,…‘; ‚Tvoje volba.‘; ‚K čemu ti ta škola bude?‘
Věřte, stačilo mi to jeden jediný den.

Vypovídala jsem se, ulevila jsem svému srdci, myšlenkám a myslím, že teď už mohu jít spát. Kdo ví? Probudím se naposledy jako ‚milá mého milého‘? I když, je tomu tak? Můžeme se považovat za ‚milou‘ a ‚milého‘? Pokud ne, jak dlouho tomu tak je?
Co mi další den připraví? Hádat radši nebudu.

A jak končí tento den? Nijak vesele. S bolestí na hrudi a zoufalou myslí.
Zítra tomu může být jinak…

2007-07-10

Další červencové ráno, už je mi lépe, snad i naděje se vrátila. Jen jeden pocit stále zůstává. Pocit, který mi říká, že jsem několika lidem dobrá, jen když oni něco potřebují, ale když potřebuji já je, tak mě ignorují. Asi bych už měla být zvyklá, ale na tento fakt se zřejmě nedá zvyknout, protože člověku, kterému není psychicky dobře, to na náladě nepřidá.

Nedělejte si kvůli mně vrásky na čele, stačí, že se mračím já.

Přes všechna slova, která dnes byla vyřčena, jsme stále spolu. Je to dobře, či není, to se velmi brzy dozvím. Jsme spolu, nejsme spolu. Přiznám se, že upřímnější rozhovor, než ten který jsme dnes spolu vedli, jsem doposud nezažila. Domluvili jsme se na času na přemýšlení, kdy si budeme moci probrat všechny věci, informace, skutečnosti a fakta. Pak se rozhodne, co a jak.
Bojím se, že vím, jak se On rozhodne. Poprvé se bojím toho, že vím, jak tohle všechno dopadne. Říká, že chce čas na rozmyšlenou, ale není to jen zástěrka toho, že se bojí říct to, co bude bolet oba dva? Jsou to jen moje spekulace, nic víc…
Jak bolí mít v rukou budoucnost.
Nevím, zda mám jednat tak, jak mi velí mé srdce, nebo jednat pod velením rozumu. Srdce říká, abychom zůstali spolu, že to určitě nějak zvládneme, že láska je silnější. Rozum mi říká, že je sice hezké, že mám ráda, ale není to dostatečný důvod proč zůstávat, pokud není nic jiného. Není nic jiného? Nevím. Společných zájmů nemáme moc, prakticky téměř žádné. Čas společně strávený vyplňujeme bezúčelnými činnostmi jako je: hraní počítačových her, mlsání společně koupených věcí, v poslední době hraní stolních her (to se mi líbí). Takže mi rozum říká, abychom šli každý svojí cestou, také však, že by nám udržování vztahu mohlo dále velmi ubližovat.

Co mi však již několik dnů vrtá hlavou, je jedna jediná věc. Proč nenosí řetízek? Proč? Je to snad nějaké znamení?
Zoufalství se vrací. Nechci být ukvapená, nechci učinit to, čeho bych litovala. Avšak pokud budu trvat na tom, že i když ráda mám, tak není dobré spolu dál zůstávat, budu toho litovat, přestože je to dobrá věc. Pokud budu trvat na tom, že mám ráda a nechci Ho ztratit a přitom vědět, že se vztah mezi námi nedá zachránit a já jen dělám další chybu, kterou oddálím opravdový rozchod jen o nějaký čas. Tak to může dopadnout, ale taky ne. Třeba je pro nás šance. A třeba taky ne…
Uvidíme.

Pokud to ale dopadne tak, jak se obávám, že by mohlo dopadnout. Nechci Ho i přesto ztratit. Chci s Ním dál zůstat, alespoň jako kamarádka, protože si ho cením hlavně jako dobrého člověka. Netvrdím, že to bude jednoduché, sedět vedle člověka, ke kterému stále mnoho cítím a nesmět ho obejmout, či chytit za ruku.
Bude to utrpení, protože bych za něj i dýchala, kdyby bylo třeba. Utrpení hlavně i z důvodu, že pro mne je dotek a pohlazení životně důležité a nedokáži si ani ve snu představit, že to by mi bylo odepřeno.
Nejhorší snad je to (nebo je to tak lepší), že se pomalu začínám smiřovat s tím, že je konec a já už s tím nemohu udělat vůbec, ale vůbec nic?

Tak v tuto chvíli je to vše, co jsem chtěla říci a dokonce si myslím, že je čas, abych tato slova předala sem, na liter a ulevilo se mi.

Ale uleví se?