Řeč člověka, co hodně pokazil

Anotace: vhodná anotace? že je to možná ta největší blbost, co jsem kdy napsala, ale přesto pro mě hodně znamená

Kdo může po člověku chtít, aby psal o vlastních pocitech, které zrovna cítí? Který neznalec lidského srdce touží hltat vzpomínky a dojmy toho, jehož srdce je na pokraji puknutí, tělo se rozpadá jen na skořápku bez chuti k chůzi a duše by mohla být nazvána vinou?
A jak jen se může cítit člověk, který přesně tato tvrzení a tyto předpoklady, stát se mrtvým člověkem, nosí v sobě? Snad mohla bych psát o vlastních pocitech, i o tom bláhovém nalhávání, že všechno bude v pořádku.
Jakýma očima vidí svět člověk, kterého držela nad vodou jen svítivá myšlenka na světlé chvíle? Když v jednom neustále se stupňujícím okamžiku tato svítivá hvězda za noční oblohy spadne na zem jak pecka a rozletí se na tolik částí, že už nikoho nezajímá?
Takové oči už téměř nevidí. Vyhasnou mu krásy světa a zbyde jen ten nejsmutnější okraj. Těmhle očím se zamlžil rozhled a ani ty nejsilnější brýle tuhle vadu neopraví.
Žádný sebehezčí a sebevzácnější dárek oči nerozjasní, nerozesměje a nevyčistí je od chmurných představ, které se v nich odráží.
Bledé stránky takového člověka nikoho nebaví číst a ti, co si je aspoň prohlíží, jen kroutí hlavami. Kniha toj¨hoto těla nese závaží nešťastných chvil a málokdo ji dokáže zvednout ze země.
Těžce se léčí ze své nemoci, léku ani slov pro něj není a bolest nikdo nevyrovná radostí. Závaží této velilsti s hezkými myšlenkami neexistuje.
Když pak hlava nedokáže vzhédnout ke hvězdám, shlédnout k rybníku nebo sama sebe zhlížet v zrcadle, upadá krása celého těla.
Zeslabuje se tlukot srdce, místo krve snad ledová voda proudí žilami, v žaludku se všechno změní v sud naplněný kameny a sny jsou jen přítěží, ačkoliv často vysílají krásné filmy právě s tím, co člověk ztratil a nemůže nabrat zpět. A co taková duše, která vidí stále zpět a je si jistá vlastní vinou?... Vidí stále zpět a je jí jasné, že mnohé se dalo změnit jen díky ní a ona v danou chvíli jen vyspávala.
No a když si pak takový člověk sedne k ostatním, je jako obyčejné, nudné nic s bolestí uvnitř, která se na jeho tváři odráží ven.
Přestává věřit, že se hvězdy udrží na nebi, že slova, co ještě stále má vyrytá v paměti a dokáže si je vybavit včetně hlasu, který je pronesl, jsou vlastně jedna veliká lež, a ať okolí říká co chce, ten názor mu nikdo nevymluví. A protože srdce v tu chvíli jen ztěžka oddychuje a sípe, nemůže plnit zázraky. A tohle by jeden zázrak chtělo. Rozum na zázraky nevěří...
Kolik takových spaldých hvězd leží po zemi a kdopak je posbíral? Žádná z nich nedokáže vstát bez pomoci, prosím, pochopte to.