Na Julii jsem moc stará

Anotace: Já už prostě nevím, kam ta svá "veledíla" řadit :) jinak je to o předurčení, životě sardinek a krapítku sarkasmu :) Rozhodně je to ale taky největší vyznání, které jsem kdy napsala :)

A Ty se mě ještě ptáš, proč jsem smutná?!

Vždyť já jsem si vysnila lásku velikou, velkolepou a osudovou, tu, kde v pozadí hraje něžná hudba, a pro kterou se umírá. Cožpak jsi ale Romeo? Ach, Ondro, proč nejsi Romeo? Ale... i kdybys byl, tak mi to není vůbec platné, protože já nejsem Julie. Nehledě na to, že Julie zemřela ve čtrnácti letech. Kdybychom se potkali, když jsem byla v jejím věku, asi by z toho moc nebylo, byla jsem takový pubertální střívko, stále jsem se hihňala a četla časopisy, ve kterých jsem studovala líbání a menstruaci. Proč jejich velkolepou lásku nepřál osud nám? A pak nemám být zmatená... a smutná.

Ne, neříkej, že jsem přečetla příliš románů...

Víš, kdybychom byli třeba dvě rybky v moři, jak můžu vědět, že bychom zrovna spolu pluli oceánem a kochali se jeho krásou? Jak nás znám, tak bychom se oddělili od hejna a pluli jen tak spolu. Pravda, asi by to bylo komplikovanější, ale museli bychom se místo korýšů spokojit s planktonem. Udělala by nám tahle revolta z oceánu Veronu?

No, a potom, jednoho dne, chytili bychom se do sítí a byli bychom si nuceni přinat, že přes to všechno jsme ale stále jen dvě revoltující sardinky. A tak bychom společně putovali do oleje. Určitě ale vím, že bychom z posledních sil bojovali za společnou konzervu. Vida, miláčku, už tam tu velkolepost vidím!!! I kdyby měla skončit v konzervě plné oleje...

Tak vidíš, že Tě hrozně moc miluju...:)