Moje Slunce

Anotace: Udělala jsem trochu do hloubky analýzu jedné své básně, a toto mi vyšlo z jedné její sloky. Něco, co v sobě dlouho nosím, ale čeho jsem si dřív nevšimla.

Jsem na Měsíci. Jsem na pusté planetě a je mi zima. Je kolem mě spousta hvězd, ale já toužím jen po jedné - po té, která nejvíc svítí. Ona ale svítí až moc. Nemůžu se k ní dostat blíž.
Pláču. Je mi to líto. Toužím po ní a vím, že není pro mě. A ta hvězda moje slzy necítí. Tak silně září. Moje trápení nevidí. Moje neštěstí jí nevadí. Moje slzy necítí.
Má voda ten žár nehasí. To světlo, za kterým šplhám, kterému obětuji svou naději, svou sílu, a svou slepou náklonnost. Právě to světlo mě oslepí a spálí, když se mu přiblížím. Snažím se ho ovlažit slzami, aby tolik nepálilo, ale ono to nevnímá. Jeho žár je až moc silný, než aby si všimlo několika kapek vody. Byla to snaha zbytečná, ztrátová, a přece tak nadějná, plná touhy po světle. A já jsem teď na pusté planetě a je mi zima. A na to světlo se můžu jen z dálky dívat.