Rozjímání na balkoně

Anotace: ...zase jsem se jednou nechala unést

Seděla na balkoně a kochala se výhledem. Byl odtud nádherný pohled. Objevila tu krásu před pár lety a kdykoli tady byla, tak se v noci dívala z okna. Byla ráda, že její prarodiče bydleli zrovna zde. O jejím městě se říkalo, že je ošklivé. Musela s nimi částečně souhlasit. Ale jakmile se podívala na noční ulici, tak pocítila, že je zde něco, co má svou krásu. Krásu, která patřila jen jí. Osvětlená ulice jí připomínala přímořskou promenádu. Jen chybělo to šumění moře.

"Moře…jak moc si přála u něj být. Milovala přímořská města. Ten noční ruch, když začalo zapadat slunce a vzduch začínal být chladný a čerstvý. Přímořský vánek čechral všem vlasy. Lidé začínali vycházet do ulic a žít svým životem. Tak typickým pro tyto státy. Rodiny, i s malými dětmi, se procházeli po pobřeží. Děti skotačily, v rukách drželi kornouty zmrzliny, kterou měly rozmazanou po celém obličeji. Rodiče si povídali, dávali pozor na svá dítka a užívali si večera. Bavili se s přáteli. Byla z toho vždy unešená. Nasávala tu energii, která byla všude kolem ní a doufala, že jednou tady bude s někým, kdo pochopí její radost a nadšení."

Prosvištělo jí pod okny auto a vytrhlo z přemýšlení o moři a podobných úžasných místech. Vrátila se zpět do reality. Bylo to poprvé, co zde takto seděla. Poprvé, co si na tomto místě něco psala. Ale taky poprvé, co cítila ztrátu někoho bližního. Zemřel jí děda. Ona seděla v bytě, ve kterém on tolik let žil. Vše zde bylo jiné. Babička nechtěla chodit do jejich ložnice, takže spala v jiném pokoji. Ona s tím problém neměla. Nevěděla proč. Třeba to bylo tím, že věděla jaký její děda byl. Nebo to bylo tím, že o něj přišla už před půl rokem, když prodělal mozkovou mrtvici? Po ní byl velkým novorozenětem, které nedokázalo ani pořádně mluvit. Stihla se tedy za tu dobu smířit, že tady už vlastně není? Nevěděla, jestli ji vůbec vnímal. Kombinace alzheimera a mozkové příhody, byla pro jejího dědu smrtící. Svým způsobem umíral půl roku. Kdysi ho potkávala na ulici. Jejich byt je přímo v centru města a kdykoli se pohybovala městem, tak na něj narazila. Teď, kdykoli šla městem, tak se rozhlížela, jestli ho neuvidí. Byl to takový reflex, kterého se stále nemohla zbavit. Věděla, že její děda nebyl ideální muž. Samotnou ji několikrát překvapil a urazil svými názory. Ale také si pamatovala jaký byl, když byla malá. Naprosto jiný než jakého ho vnímala v dospělosti (tedy pokud se teď mohla nazývat dospělou). Byl to dědeček, který jí vykládal pohádky, se kterým trávila více času než s tím druhým. Pak se něco změnilo. Ona jej uviděla ve světle dospěláků a zjistila, že „karty se obrátily“. Teď jí byl daleko bližší druhý děda.

Přemýšlela, jak si jej má pamatovat. Jako dědečka, který s ní prováděl vylomeniny, nebo jako muže, který ubližoval babičce a který ji svými názory na postavení ženy ve společnosti urážel? Nevěděla ani, jestli ho má oplakávat. Protože některé okamžiky v ní vyvolávaly slzy. Jenže ona neuměla brečet. Neuměla brečet pro mrtvé lidi. Věděla, že by se asi mělo, ale ona to neuměla. Nevěděla čím to je. Je tak bezcitná? Nebo ho neměla tolik ráda? Jak se bude chovat, když zemře zase někdo blízký? Dokáže oplakat svou sestru? Své rodiče? Zbývající prarodiče? Měla v tom zmatek. A nevěděla jak na to přijít. Doufala, že to zvládne. Chtěla to zvládnout, protože pak by si připadala více jako normální člověk.

Občas měla touhu podobat se normálním lidem. Chtěla být ta povrchní, nic neřešící, plačící, milující a milována. Měla pocit, že je výjimečná. Je výjimečná tím, že má dar pomáhat lidem. A zároveň se cítila prokletá, protože díky tomuto daru ji bůh odsoudil k samotě. Milovala v životě pár kluků. Ale oni ji nikdy nechtěli. Občas prahla po lásce a byl to její jediný životní cíl. Chtěla mít manžela, který by ji miloval a ona jeho, děti, možná jednou vnoučata…ale měla pocit, že jí to není a nebude dopřáno. Nebo se toho jen bála? Měla strach, že kdokoli by ji miloval, tak ona by nebyla schopna milovat jeho a zároveň nikdo, koho miluje, není schopen milovat ji. Věděla, že se říkalo, že láska přijde, když ji člověk nejméně čeká. Jenže ona někdy měla pocit, že se nedokáže vzdát hledání a ani té naděje, že se nějaký ten „princ“ objeví. A měla strach, že jej potká až když bude příliš pozdě na vše a dožije s ním pár let svého, jinak osamělého, života. Nevěděla, zda je to pravda. Jenže kdo jí odpoví, kdo jí poradí? Tato věci ji trápila už dlouho. A nevěděla, jak z toho ven. Přála si ještě vůbec lásku, když ji tolik lidí zklamalo? Toužila po ní a zároveň se jí bála. Už jí ublížilo tolik lidí a některé z těch šrámů byly hodně hluboké. Jenže co dělat? Jak z toho ven? Kde najít toho, kdo jí neublíží a se kterým bude spokojena? A chce ho vlastně ještě vůbec?...Představila si tu samotu a právě teď a tady jí přišla jako dobrý nápad. Ale zároveň si představila prázdný byt, který by byl jen její a dostala strach. Nechtěla být sama. A byla zase na začátku…V zámku zachrastily klíče. Dorazila její sestra. Zaklapla notebook a šla se s ní dívat na televizi. Dnes opět nenajde odpovědi na své otázky.