Proč člověk chce to, co nemůže mít!

Anotace: je to formou příběhu -..pravdivého

Ležela na pohovce a zase přemýšlela o něm. O tom krásném klukovi se zelenýma očima, které se umějí koukat hluboko do duše, o tom chlapci, který když se usměje, rozzáří i její svět. O tom, kterého ač se zdá být dokonalý, nemůže, z nějakého nezjištného důvodů mít ráda. Všechno to začalo jednoho letního odpoledne. No, vlastně za začátek celého jeho vztahu by se dala počítat třetí, možná čtvrtá třída, kdy právě on byl idolem všech dívek jejího věku. Z jeho bezprostřednosti a smyslu pro humor byly paf všechny holky ze třídy, i ona patřila mezi ně. Měla však jednu výhodu, patřila k těm, které se mu líbily. Ale bohužel, nebo bohudík? Nebyla jediná. Nebudu už vám vyprávět detailnosti celé té příhody, ale když se pak rozešli každý na svou školu, byl to jistý konec jejich téměř nezapočatého vztahu. Z těch dvou, které se o něj přely, vyhrála ta, která studovala pak stejnou školu jako on. Boj však nebyl u konce. Když se pak všichni tři setkaly na letním táboře, pře začala znova. Jenomže ona měla docela malou nevýhodu. Bojovala proti té, která už sním dávno chodila a tak se potom nemohla divit, když prohrála.
Od toho tábora uplynula dlouhá doba, rok, dva..možná i tři, potkávala ho, a vždy si tak povzdechla, škoda, mohla bych být jeho. Čas šel dál. A oni dva se znovu sešli. Byla to střední škola, která je spojila dohromady. On byl volný a ona taky. Její plány toho léta byly jasné. Sbal toho kluka, o kterého už stojíš tak dlouhou dobu. Ukaž mu, že udělal chybu, když si tenkrát nevybral tebe. Jenomže ta cesta, už byla docela jednoduchá. Stačilo se na něj párkrát usmát a mohla ho mít. A čím snažší pro ní bylo ho mít, tím víc si byla jistější tím, že ho vlastně nechce. Spíš se bála. Bála se světu ukázat, že ho má ráda, protože ani nevěděla jestli ho má ráda. Bála se chytit ho za ruku a říct, to je můj kluk, bála, že všechno by bylo jenom přetvářkou. Nejvíc ze všeho se však bála, že už ho nemá ráda, že má ráda jenom ten pocit, někoho milovat. Že měla ráda jenom tu jeho nedostupnost, měla ráda jenom svoji touhu po něm. A tak ležela na pohovce a přemýšlela: Proč člověk chce, jenom to, co nemůže mít.