Tak trochu.... zpověď (téměř) po roce...

Anotace: Přemýšlela jsem o tom, zda jednou napíšu pokračování své úvahy. Už je tomu téměř rok a pokračování se tak nějak přirozeně vynořilo z temného a rozbouřeného moře mé mysli.

Co se za ten (dlouhý) rok změnilo..? Snažila jsem si „získat srdce svého milého“ (mám právo ho tak nazývat? sama nevím). A vězte, že cesta, která následovala pro mě nebyla nikterak jednoduchá…

Po nějaké době, co jsem uveřejnila svůj 'výtvor', jsem ho dotyčnému poslala přes pracovní email. Celá napjatá jsem čekala jestli se mezi námi něco, byť jen trochu, změní, ať už k lepšímu nebo k horšímu. Čekala jsem jeden den, pak druhý a třetí a když už těch dnů bylo nespočitatelně přestala jsem doufat. Druhý (řekněme) zoufalý pokus jsem uskutečnila začátkem srpna. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a sebevědomí (a že mě to stálo spoustu sil), které mi ten nahoře nadělil v tak mizerně malém množství a poslala mu pozvání na kafe formou SMS zprávy (opět jsem nenašla odvahu sdělit mu to z očí do očí). Tlukot mého srdce byl v tu chvíli tak intenzivní, že musel být slyšet po celé místnosti. Srdeční frekvence vyskočila vysoko nad hranici tachykardie a jen stěží se vracela zpět na normální hodnotu. A zase nezbývalo než čekat. Přiznám se … čekám do teď. A to bych řekla, že trpělivost rozhodně není mou přirozenou vlastností.

Asi si říkáte, že musím být buď hodně hloupá, když i nadále doufám ve šťastný konec (ale jak vlastně ten šťastný konec vypadá?) a nebo, že se toho člověka prostě jen nechci vzdát, protože si v mém srdci za ten rok vydobyl svou nepatrnou, ale přesto tak nesmírně důležitou, část místa… Mockrát jsem se snažila dostat ho z hlavy, nemyslet na něj. Na ty jeho oči, které jako by se dívaly hlouběji, než jen na povrch. Někdy stačí pouhá jeho přítomnost, vědomí toho, že je nablízku … a mám pocit, že tolik citu, který tím ve mně dokáže vzbudit a který jsem doposud tak úplně neměla možnost poznat, prostě nevydržím. Je zvláštní, co s vámi dokáže udělat pouhá existence toho druhého – on například umí převrátit celý můj vnitřní svět naruby. Stačí, aby se na mě usmál (a že to dělá často – což ve mně probouzí otázku, proč mě tedy takhle trýzní, když není schopen odpovědět na jednoduchou SMS) a všechny moje pochyby jdou stranou a nahradí je pocit klíčící naděje, který on zaseje právě tím svým letmým pohybem rtů a tím, jak se mu při tom kolem očí vytvoří vějířky drobných vrásek (v tu chvíli obvykle musím potlačit nutkání ho políbit). Což ho ovšem nikterak neospravedlňuje ani neomlouvá. Neznám vysvětlení pro jeho neodpustitelné chování a nechci sem psát poznámky typu ‚holt je to chlap‘…

Což znamená, že oproti prosinci minulého roku se toho v mých citech zas tak moc nezměnilo. Jen se pro mě celá ta věc stala (hodně) osobní. Několikrát jsem jeho existenci zavrhla a snažila se jít tou cestou, kterou mi radil rozum a pak ho kajícně a s nově vzplanutým citem v srdci znovu přijala zpět. Možná mě k tomu přiměly okolnosti, možná má vlastní hloupost.

Takže, možná se vám to nezdá, ale ještě jsem do toho tak úplně nespadla… Jen mám tím směrem tak nějak nakročeno. Nakročeno do propasti svých bezbřehých smutků a lítostí (které samozřejmě vznikly mým vlastním přičiněním), kde mě pohltí temnota všech mých nesplněných snů a nadějí. Jenže nevyměním já zas tohle všechno za jediný jeho úsměv? Jistá si tím tak úplně nejsem a popravdě řečeno, asi ani nikdy nebudu. Pokud ho i nadále budu vídat skoro každý den v práci a budu vystavena na milost i nemilost jeho pohledu a neodolatelným úsměvům, obávám se, že se nic nezmění. Jsem si vědomá toho, jak hluboko se propadám, ale ještě prostě nejsem schopná se z té propasti sama vyškrábat…