Liborovi..

Anotace: jinému než tomu, kt. jsem tu už psala..tohle bylo 1. vyznání, které jsem naivně napsala v 15ti letech..

Tvý hnědý oči...jsou tak krásný...jsou jako nekonečná propast,,když se na mě díváš cítím mráz a propadám se...Padám..padám někam do neznáma, bojím se..všude je tma, ale vím, že jsi tam někde i ty...a že mi podáš ruku a pomůžeš mi...
Podáš mi ruku a pomůžeš mi?..
Je mi pořád zima..tak jako je hvězdám zima z lidského sobectví..mráz cítím na celým těle...usměj se!...
Když se usmíváš, přepašováváš do mě něco krásnýho...něco...co neuvěřitelně hřeje někde v mým srdci...Stahuješ mě někam k sobě do tvýho nitra..a já už nevidím ani necítím nic špatnýho....vychází slunce...už tu není tma...Jen Ty ...a já...Tiskneš mě k sobě a já cítím tvý rty na těch mých....rozplývám se..

Já za to nemůžu...nemůžu si pomoct...Je to jako bomba, kterou máš v břiše...utíkáš...prcháš..běžíš, i když víš, že stejně bouchne a nikdo už ti nepomůže...

Mám strach, stále jen na něco čekáme...a já čekám...až ta bomba v mým břiše bouchne...a pak už bude pozdě říct:..."Miluju Tě!".....pak............už bude pozdě na všechno...