Láska je jen slovo

Anotace: Bylo to zadání slohové práce ve škole. Jako vždy sem profesorce toto tvrzení s radostí vyvrátila:-)

Čím více o tématu této slohové práce uvažuji, tím více se do vlastních myšlenek začínám zamotávat a obyčejná čtyři slova, která jsou obsahem zadání, se mi najednou zdají nevysvětlitelná. Dokážu to nějak podat sama sobě, mě je to jasné, ale jak to jasně vysvětlit ostatním tak, aby jim to bylo jasné, to mi není jasné. Ale pokusím se o to.
Kdyby mi někdo řekl, že láska je jen slovo, asi bych se na něho podiveně podívala a dost pohrdavým způsobem bych se ho zeptala, proč si jako něco takového myslí, možná by mě v té chvíli takový názor i rozesmál. Ale pak bych si uvědomila, že člověk, který má takový názor je vlastně chudák. Asi bych začala uvažovat, proč vlastně propaguje tenhle názor. Hmm, proč asi? Snad proto, že lásku nikdy nepoznal, nepocítil, nebo ho láska pokaždé zklamala, a nebo je natolik slepý, že lásku nevidí, i když jí má kolem sebe hromady. Těžko říct, co ho vede k jeho názoru. Taky je ale otázka, jak své vyjádření vůbec myslel. Ono totiž hrnek je taky jenom slovo, a tomu slovu dává podstatu až ta věc, kterou tím slovem myslíme. No jasně a jsme u toho, tohle je přesně ta situace, o které jsem mluvila na začátku, zrovna teď si nejsem jista, jestli chápete jak to myslím. Ale budu doufat, že jo.
Každopádně já s tím, že láska je jen slovo, souhlasit nemůžu, nechci a ani to neumím. Jsem spíš toho názoru, že slova bez skutků jsou mrtvá a zbytečná. Pokud člověk miluje, musí to taky dokázat a ne jen mluvit, mluvit a mluvit a slibovat a slibovat…skutky totiž mluví hlasitěji než slova. A pokud je pro někoho láska skutečně jen opovrženíhodným slovem, nejspíš to o něm cosi vypovídá. Jenom mezi námi, cosi ne zrovna moc lichotivého. Nevím, jestli je to jenom můj postřeh, ale mám pocit, že člověk je láskou doprovázen po celý svůj život, vlastně jsem si tím docela dost jista. Už když se člověk narodí, pociťuje jistě lásku ke svým rodičům, a i když ještě neumí mluvit, každým svým pohybem dává najevo, že lásku také potřebuje. Později začíná pociťovat lásku k ostatním členům rodiny a začíná kamarádit s lidmi, kteří jsou mu příjemní, prostě je má rád, aniž by si to třeba už uvědomoval. Láska dítěte k ostatním jde skutečně vidět na jeho skutcích, které jsou čisté a nesobecké. Dítě naprosto bezprostředně přijde k mámě a dá ji pusu, chytne tátu za ruku, obejme babičku, posadí se dědečkovi na klín…a ani si neuvědomuje, že se tomu co dělá, říká ve světě dospělých láska. Dítě prostě dělá věci tak, jak to právě cítí. Slova pro ně nejsou tak důležitá, stačí jim to cítit. Proto si myslím, že mnozí dospělí by se od dětí měli leccos učit. Čím více dítě roste, tím více si začíná lásku uvědomovat, začíná si uvědomovat rozdíly mezi různými druhy lásky k různým lidem, ať už to je rodina, přátelé, nebo později partner.
Člověk potřebuje neustále cítit lásku a stále ji hledá. Bez lásky v člověku vzniká prázdnota. Člověka bez lásky bych jednoduše přirovnala ke studni bez vody, je prázdná a zbytečná. Pokud dáme lásce v našem životě prostor, prázdnotu snad nikdy nepocítíme, budeme mít smysl života. Netvrdím, že láska mnohdy nevede ke zklamání, to spíš naopak, ale i zklamání je bohužel součástí života. Stejně jako dokáže být láska zdrojem neuvěřitelné radosti, bývá i zdrojem neuvěřitelného utrpení. Právě proto je asi na lásku potřebná i značná dávka odvahy, ale jak se říká, odvážnému štěstí přeje. Jestli je pro někoho láska jenom slovo, tak i nenávist pro něj musí být jen slovo, potom veškeré emoce jsou jen slova, pak se i celý jeho život skládá jen ze slov, a tudíž se jeho život také mění jen ve slovo. Takového člověka se pak ptám, jak a proč vlastně žije? Vždyť každý se celý život honí za tím, co má rád. Život se skládá z lásky, proto ten, kdo v ní vidí jen slovo, jako by nežil. Z čeho vůbec může mít v životě radost? Co může být krásnějšího, než objetí milovaného člověka, kdy člověk pociťuje uklidňující bezpečí, uspokojení, vnitřní klid a zároveň se chvěje štěstím a vzrušením.

Je ale dost těžké popsat lásku, popsat ten pocit asi dost vznešeně nejde, protože člověk se až bojí, že lásku urazí tím, že ji nedokáže dost dobře vystihnout. Pro mě je láska pocit, ve kterém se slzy potápí. Pokud totiž člověk v životě pociťuje lásku tak problémy, které se mu sem tam objeví v životě, se stávají malými, protože člověk na ně není sám a to je na lásce to krásné. Nikdy bych nechtěla mít na lásku ten názor, že je to jen slovo. Co jiného by mě drželo nad vodou, až by přišly problémy, než láska? Když si to vztáhnu na sebe, nechci ani pomyslet kde bych teď byla, nebo spíš nebyla, kdyby mě milované osoby nepodržely v období, kdy mi nebylo zrovna nejlíp. Jak jenom jsem těm lidem vděčná, že láska je pro ně mnohem víc než jen hloupé slovo. Láska má pro mě i další úžasnou vlastnost, dokáže totiž obdarovávat a přitom sama bohatnout. Myslím, že tohle ani vysvětlovat nemusím, každý ať se zamyslí sám.
Člověk ale musí mít otevřené srdce, aby poznal co je láska. Když člověk lásku má, musí si ji vážit a opatrovat ji. Každý kdo lásku poznal a třeba ji i vlastní vinou ztratil, mi dá jistě za pravdu, že láska je příliš cenná, než aby se ztrácela. Sama moc dobře vím, že ztráta lásky je moc velká daň za chyby. Copak by člověk cítil smutek, kdyby ztratil pouze slovo? To těžko! Lidé si jenom lásky čím dál méně váží, neuvědomují si, že v životě ji stačí jenom trochu více a hned se žije veseleji.
Jestli mi někdo pořád bude tvrdit, že láska není víc než slovo, tak ať mi taky řekne, proč zrovna slovo láska v člověku vyvolává tolik emocí a vzpomínek? Ať mi taky řekne, které jiné slovo dokáže vyvolat na tváři ten rozpačitý, roztomilý a svým způsobem nevině šibalský usměv? Které jiné slovo se tak často objevuje v geniálních básních geniálních básníků, v povídkách, v dramatech, v divadelních hrách, v hudbě, ve filmech, v obrazech…? Které jiné slovo je neustále omýváno v každodenních nekonečných rozhovorech lidí všeho věku? Které jiné slovo dokáže podobně hýbat světem? Které jiné slovo dává člověku pocit, že má křídla? Nebo naopak, které jiné slovo dokáže člověku způsobit tak tvrdý dopad? Které jiné slovo dokáže v člověku vyvolat slzy radosti i bolesti? Proč zrovna po tomhle slovu většina upřímných lidí tak touží, a proč se ten zbytek neupřímných lidí bojí přiznat, že touží zrovna po tomhle slovu? Proč zrovna tohle slovo obsahuje tolik krásného? Nebude to třeba tím, že slovo láska je mnohem víc než jen obyčejné slovo?