"Co oči nevidí, to srdce nebolí"

Anotace: úvaha do školy na volné téma.. tedy.. Nevěra.

Sbírka: Bolesti a radosti malé M.... I.

Ráda se směji na kolemjdoucí, ráda se otáčím za pěknou tváří, ať dívčí či klučičí, ráda jsem středem pozornosti a ráda jsem obdivována snad jako každá z nás. Nebráním se myšlenkám, které mi ten či onen člověk přináší a ráda se jimi nechávám unášet celý den. Naposledy jsem byla takhle „unešena“ trafikantem na stanici OD Petřiny, který kouřil venku před stánkem. A vlastně šlo jen o to, že jsem si prohlížela obaly od dvd za sklem, poslouchala jsem hudbu, pak jsem se otočila a musela rychle doběhnout tramvaj a on se na mě do tramvaje tak soucitně smál, že mi nedalo a jeho úsměv jsem naprosto upřímně a nezištně oplatila svým vlastním širokým úsměvem. Potěšila mě jeho pozornost, jeho srdečnost i veselost. Povězte, kolikrát za den se na někoho cizího usmějete nebo jeho úsměv oplatíte bez takového toho ironického pošklebku a myšlenky „Co si o sobě ten blázen proboha jen myslí?“? Lidé na ulici se na sebe tak málo smějí... Tak kolikrát? Snažím se to dělat co nejčastěji, už možná proto, že mi loňské léto cizí čišník v kavárně řekl, že se hezky směji... Jsem holka, která leckdy propadá depresím při pohledu do zrcadla, proto se se mnou v tu chvíli celý svět zatočil, podobně jak se zatočil, když jsem se z tramvaje ohlížela po trafikantovi. A takových příběhů je spoustu... Jsou to krátká pobláznění, krátké románky s cizím člověkem, které si potom odehrávám ve vlastní hlavě, člověka si fantazíruji a leckdy jsem potom zklamaná, když zjistím, jaký doopravdy je... Bohužel mě to ale stále neodnaučilo nedávat na první dojem a zklamání každým novým seznámením nabývá... Napadá mě snad už jen úryvek z knihy Valčík na rozloučenou od Milana Kundery: ,,Díky tomu, že jí tehdy unikl tak rychle do svého grafického znaku, zůstal jí po něm nepříjemný pocit jeho dokonalosti. Nemohla se zachytit žádného detailu, který by jí ho snížil a přiblížil.“.
Ale abych se dostala k jádru mého uvažování, kterým jsem si zvolila ožehavé téma Nevěry, musím položit první zásadní otázku. Co je nevěra, ten psychický nebo ten fyzický prohřešek? Ještě donedávna jsem byla přesvědčena o tom, že je přeci nemyslitelné, aby On bral kolem pasu kohokoliv jiného než Ji, ale pak jsem to všechno přehodnotila, moje stanoviska jsem posunula z poněkud povrchního vnímání do trochu jiných sfér. Jsem kontaktní člověk a kontaktním člověkem zůstanu, ráda objímám a držím za ruku své přátele a jsem ráda, když oni dělají to samé, myslím si, že nic neléčí tolik jako vroucí, milující náruč přítele. Své přátele stavím na stejnou úroveň jako své lásky a nedělám výjimky. Nejsem háklivá na fyzický kontakt, je mi to celkem jedno, zpozorním, až když jde o myšlenky a city avšak nikoliv představy. Zkrátka jsem si tyto svá pravidla a tvrzení musela upravit podle sebe, jinak by to nefungovalo.
Pokud je má přítelkyně, přítel či já sama obětí nevěry vždy mě jako první zajímají pocity, které do toho hříšník vložil. Zajímá mě, kolik vášně, kolik a jakých slov, jaké myšlenky... To je podstatnější než to, jestli šlo o pohled, o polibek, o objetí či o společnou noc... Dělám nejrůznější bláznivá přirovnání, jsem od přírody žárlivá a těžce nesu, když se s někým musím dělit, jsem jednoduše zakomplexovaný jedináček, ale také bojovnice se smyslem pro odpuštění. Nejsem ta, která by se okamžitě sbalila a už se nikdy neukázala. Tato jednání mi přijdou ve většině případů poněkud přehnaná, považuji nevěru za zkoušku vztahu, pokud se ten, který byl nevěrný, vrátí a svému protějšku o tom poví, dává mu najevo, že to, co se stalo, pro něj nenabylo takové důležitosti jako to, co by ztratil, kdyby ho jeho protějšek kvůli tomu opustil... Jednoduše žádá o odpuštění se vší pokorou.
Ale stále se sama sebe ptám, zda je lepší povědět či nepovědět, co méně raní? Upřímnost či ohleduplnost? A je ta upřímnost takovou, za jakou se vydává? Není to jen sobecké vložení trápení a černého svědomí do jiného srdce? Není to jen čin, kterým ulehčíme vlastní duši a zatěžkáme duši jinou? Jen si představte, kolik otazníků vaše přiznání ve vaší lásce vyvolá, kolik zmatených myšlenek! Nebylo by přeci lepší řídit se starým rčením „Co oči nevidí, to srdce nebolí“? Jsou vztahy které pod záštitou tohoto rčení fungují, jestli se to dá nazvat fungováním... Jsou lidé, kteří dokáží žít dvojí život a svou lásku nerozdvojit...
Nemůžu na nevěru jednoznačně kývnout, stávající uspořádání společnosti mě to prostě nedovolí, byla jsem vychována nevěru odmítat, i když jsem byla naučena i tomu, jak ji přijímat, ne však dlouho jsem se jí dokázala dívat přímo do tváře, buď já anebo nikdo! I kdyby se jednalo jen o sex, pro který se většina z nás nevěry dopouští, i kdyby... Vždy je tu riziko, které nejsem ochotna podstoupit. Je to stáletrvající boj o první místo, vyčerpávající a v mnoha směrech ponižující, připomínající jakousi zvířecí smečku.
Na druhou stranu, ale také nemohu nevěru jednoznačně odsoudit, mohu odsoudit nevěru mysli, mohu odsoudit vztahy ze setrvačnosti, mohu odsoudit uvězněné duše v žádoucích tělech toužících po svobodě, mohu odsoudit přehnanou žárlivost i nápadnou volnost, nemohu však odsoudit nevěru jako takovou. Nemohu odsoudit sem tam nějaký úlet bez vážnějšího důsledku, nemohu odsoudit hříšnou představu, nemohu odsoudit nezodpovědný flirt ani náhodnou známost, nemohu odsoudit sama sebe a své představy o světě...
Nevěra je sporné téma a už navždy aspoň pro mě bude, myslím si, že můj pohled na ni se bude měnit s přibývajícími zkušenostmi a jsem přesvědčená, že je možné, že se jednou můj názor naprosto otočí oproti tomu dnešnímu. Ale dnes jsem zatím ochotna nevěru tolerovat do té doby, dokud nebudu odsunuta na druhou kolej a věřím, že pravou lásku a pevný vztah žádný nezávazný románek nemůže rozházet, pokud je ale duše přesvědčena, nelze již o tom diskutovat... Ale do té doby si myslím, že je rozumné držet se již zmíněného „Co oči nevidí, to srdce nebolí“.