Zlé děvče hledá dobrou vílu

Anotace: Zn. Se zbrojním pasem!!!

Dýchejte, zlatíčka, musíte vědět, že žijete! Neničte si, prosím, život jako já- je to pro mě až příliš bolestivé, představit si, že by mohl někdo, koho mám ráda trpět jako já. Ne, tohle není hezké. Vy se musíte mít líp než já. Já už nejsem nic víc než zbytek té kdysi odvázané, volné a odhodlané osobnosti, kterou jsem bývala. Tenkrát jsem měla hodně plánů, hodně snů. A nezbylo mi nic, než výčitky, že všechny ty plány a sny zůstaly tím, čím byly. Neuskutečněné. Doteď mě to mrzí, ale byla jsem až příliš velký srab na to, abych s tím něco udělala. Ano, já se všeho neskutečně bála. Ani nevím, proč vlastně. Tolik, tolik moc jsem vždycky něco chtěla. Moji touhu střídal strach. A tak to šlo pořád dokola. Stejně, jako to bylo s mojí životní láskou. Nebyla jsem schopná za ním jít. Váš otec mohl být naprosto dokonalý chlap, i když s mírným sklonem k pití. Bylo snad dobře, že jsem ho nezískala? Co když by na mě měl až moc špatný vliv a nakonec bychom se spolu uchlastali k smrti. No není to idylická budoucnost? Není to nádherný konec? Už vidím ty články v novinách: Manželský pár zemřel na následky opilosti - byli nalezeni v pokoji jejich bytu v náručí jeden druhému. A místo toho...jsem zůstala sama. Jen já a vy - moje děti.
Není lehké vám tohle všechno vyprávět a nakonec dospět k závěru, že celý můj život stál za starou bačkoru, a že jsem si vlastně ani nezasloužila žít. Co jsem dokázala? Od rodičů jsem vždycky dostala vše, co jsem chtěla, stal se ze mě rozmazlený spratek. Celou pubertu jsem byla outsider, pak mi pár idiotů zlomilo srdce a jediná věc, která mě zajímala, byl chlast, tráva, různé akce a koncerty....a v poslední řadě škola. Co z toho, že jsem maturitu dodělala za 5, co z toho, že mi prarodiče zaplatili vysokou, co z toho, že jsem vydělávala 50 000 měsíčně jako vážená reklamní agentka, když mě to všechno nikdy nedokázalo uspokojit. Jeniné, po čem jsem celou tu dobu snila a neústupně toužila, byla láska. Láska, které jsem se nikdy od nikoho nedočkala, za což jsem si mohla jen a jen sama. Ne, miláčkové, nemusíte mi připomínat, že vy mě z celého srdce milujete, protože já nemám na mysli vaši lásku, vaši dětskou lásku, ach ano, ta mě dokáže držet nad vodou, jenomže bez té pravé lásky nikdy nebudu doopravdy šťastná. Vy jste šťastní. Máte jeden druhého, máte majetek, brzy se dočkáte i toho mého. Chci, aby jste byli šťastní. Já nikdy děti nechtěla, a nakonec je to to jediné, co mi dává chuť dál žít. Proto jsem vás nikdy do ničeho nenutila a klidně vás pouštěla, kamkoli jste jenom chtěli. Proto jsem vás vychovávala jako arogantní zmetky, abyste to byli vy, kdo budete lámat srdce svým protějškům, to proto jsem tolik chtěla, aby jste se nakonec oženili a vdaly, až najdete někoho, koho by jste z celého srdce milovali. Chtěla jsem pro vás právě to, co já mít nemohla a neměla. Protože jsem vás milovala tak, jak jen matka může milovat své děti. Ne, zlatíčka, vy víte, že nejsem vaše pravá matka. Ale taky víte, že by to nikdy nikdo nepoznal. Jste pro mě víc než vlastní! Ale ani tak mi nikdy nemůžete dát absolutní štěstí. Teď umírám. Nemám nic, než vzpomínky na podělaný život bez těch dokonalých lidí, za kterými jsem se bála jít. Ještě jedinkrát se nadechnu a pak....
Prudce jsem otevřela oči a dlaněmi si pohladila tvář. Ne, nebyla vrásčitá a vyschlá. Nepodobala jsem se šarpeji. Nebyla jsem ta nechutná, vrásčitá důchodkyně, vyprávějící svůj příběh adoptovaným dětem, protože své neměla mít s kým. Ne, byla jsem to zase já. Já, se svým mladým, sedmnáctiletým tělem a mladickou tváří. A se seschlou duší. Ano, byla jsem to zase já. Já, ležící ve své posteli, zaujímající krkolomnou pozici v těsném klubíčku, svírající si hrudní koš. Cítila jsem, jako by mi někdo vpálil do prsou obrovskou díru, a já se ji ostnatým drátem pokoušela zašít. Každou chvíli, jako by do mě někdo strčil a já za drát škubla. Až se mi se celé nitro sevřelo bolestí a prázdnotou tak silnou, až mi z očí vytryskly slzy. Trápila jsem se. Všechno to, co jsem právě viděla v mém snu, to všechno se jednou stane. Jednou..pokud se budu "snažit" jako doteď. Každý pohyb mě příšerně zabolel. Jako bych měla díru i v hlavě, do které vítr fouká vzpomínky a výčitky, co se teď samy objevují a vystupují na povrch. Bolest, která nebyla ani tak fyzická, jako spíše duševní, mi drásala podvědomí. Láska-nejkrásnější a nejpříšernější věc na světe. Jednoho uvádí do euforie a druhému bere život. Kdo z nich budu já? Už zase se bojím. Bojím se samoty a bojím se společnosti. Bojím se odmítnutí a bojím se pozvání. Bojím se mlčení i komunikace. Bojím se bolesti, když jsem vzhůru, ale taky snů, když spím. Jsem až přespříliš plná paradoxů. Nepamatuju si, kdy jsem byla naposledy klidná. Nejvíce mě štve to, že moje největší starosti jsou starostmi těch druhých. Nedokázala bych totiž žít s myšlenkou, že někdo, koho mám ráda, trpí. Přecitlivělost…..
Je mi sedmnáct. Žiju bez lásky, pouze z pocitů. Jsem jenom snílek, který bloumá životem a hledá naplnění volných chvil štěstím, které mu bylo dosud odepíráno. Kdy ho ale najdu., to je otázka. Už chápu, že život není peříčko a pro vidění reality je důležité nekupovat si největší růžové brýle na trhu, i když představa dokonalé Utopie mi stále dráždí vědomí a nutí mě věřit a navracet se ke ztraceným snům. Ještě jsem ale nenašla nic, co by mi pomohlo překonat se a…konečně něco udělat. Pod rukama mi totiž pořád všechno utíká a doslova mi ujíždí vlak. Ať už si o mě myslíte cokoli, že jsem sebevědomá, odhodlaná nebo blázen, vězte, že jsou to jen iluze. Jediné, co bych tedy chtěla, není lítost, uznalé pokývání hlavou ani kecy o tom, jak se mám komu zavděčit, ale radu ohledně mě samé. Já tápu a nevím, co dělat. Nechápu, jak je možné, že se dva dají bez komplikací dohromady. Jako vy….. Asi máte svého skřítka, který vám radí, jak se máte chovat, a který vám dodává odvahu vždy, kdy už hodíte flintu do žita. Chtěla bych taky nějaký radar, osobního poradce nebo dobrou vílu, jinak se zblázním. Doteď jsem chtěla radu jen na to, jak mám získat člověka, který je téměř úplně stejný jako já. Nyní bych chtěla ještě jednu radu navíc. Jak se z toho všeho úplně nepomátnout. Velice nerada bych totiž jednoho krásného dne stanula na prahu Kroměřížské nemocnice a po vzoru Bree van De Campové se usmála a oznámila, že nutně potřebuju pomoc, jelikož se brzy zhroutím.