Proč je život tak krásný

Anotace: Někdy je nutné být na dně.

Poznala jsem kluka, bylo mi 17.. nebyl nijak extra, spíš takovej trouba, ale já si řekla proč ne.. z jedné schůzky byla druhá, ze druhé třetí a tak dále. Ten kluk se ke mě nastěhoval, byl pro mě vším, já byla šťastná, že mi ho bůh seslal, že jsem tenkrát nebyla arogantní a neodmítla "šedou myš" a dala mu šanci.. Rok s rokem se scházely, a já ho milovala víc a víc.. Svět měl lepší smysl, byl mi srdcem v hrudi, sluncem na nebi.. jako každý vztah, i ten náš měl mírné kolize, takových hloupých hádek, po kterých vždy následovalo krásné usmíření, a slova "Taky Tě miluju." Bydleli jsme spolu u mých rodičů, byl tam šťastný, byl nejlepším přítelem a vzorem mému mladšímu bráškovi a na druhou stranu pevnou oporou a partnerem pro bratra staršího. Rodiče s ním vycházeli více než bravurně, vše bylo jako napsané z pohádky, byla tam všeobecná důvěra a cit pro společné řešení. Společnými silami jsme náš dům zkrášlovali, dělali všem a hlavně i sobě radost z toho, co všechno jsme dokázali.. Měl dost volnosti, dost důvěry, měl u mě místo. Na miminko bylo brzo, tak jsme si pořídili štěňátko labradora. Bella. V lednu jí byl rok. Bylo to naše zlatíčko, měla svého páníčka, ke kterému měla respekt a samozřejmě paničku, kterou spíše míjela :) Byl mi dokonalým partnerem, oporou, štěstím i objektivním pozorovatelem, když bylo nejhůř. Veškeré moje pevné body života prožíval se mnou, krize mých rodičů, maturita, smrt blízkého. Smrt mého kamaráda. A tehdy to začalo. Je to přesně měsíc, co se zabil. Zabil se v autě, u kterého muj přítel zavřel dveře u spolujezdce jen hodinu před tím. Začala jsem se bát, o něho, o nás, o naše plány. Dávala jsem větší pozor a dbala na řízení bez vlivu alkoholu. Byli jsme si po této události ještě blíž, jako by to odbouralo veškeré malé zdi, které jsme sem tam mívali. Prožívala jsem nejkrásnější období našeho vztahu, odevzdala jsem se mu uplně, dala mu najevo, že on je ten pravý, s ním, že chci žít. Ale přitom zůstala zase stejná jako dřív, jen city se prohloubily... Milovali jsme se 14 dní v kuse každý den a pořád jsme se nemohli nabažit jeden druhého. Cítila jsem u sebe v srdíčku velký žár, který tam plál.. Minulý týden ve čtvrtek jsme se milovali naposledy. A bylo to to nejkrásnější, co jsem zažila.. V pátek jsme společně navštívili místní hospodu, kde jsme se legračně pošťuchovali, (flirtoval totiž na oko s jednou slečnou).., odešli jsme společně po akci domů, kde jsem dostala takový zvláštní pocit, že to nebylo jen flirtování, nevím proč. Možná jsem mu něco špatného řekla, cítila jsem se ublíženě, chtěla jsem, aby mě objal a řekl, že miluje jen mně... Sebral klíče, nasedl opilý do auta a odjel. Zvedla jsem se pomalu z postele. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Ví, že mě smrt kamaráda zasáhla a on provede to samé. Cítila jsem hrozný strach. Po pár minutách jsem vytočila jeho číslo, pověděl mi stroze, že je doma u svých rodičů. Že půjde spát. Považovala jsem to za mírné štěstí, že je doma, nechtěla jsem vyvolávat hádku. Šla jsem tedy do postele a v tu chvíli mě znovu přepadl ten pocit, že je určitě něco o čem nevím.. Nevím proč, jako bych to tušila..., nespala jsem celou noc..., v sobotu ráno přišel skoro ještě opilý, bez omluvy. Byla jsem uražená, viděl to, znovu odešel.... čekala jsem do nedělního večera, kdy on sám přijel, s rázným výrazem v očích, s velkou dávkou opovržení.. pověděl mi, že si bere své věci. Jen jsem nečinně seděla na naší posteli, a myslela si, že je to zase jen kočkování... Nebylo. Pohladil mě po hlavě a řekl "Drž se, je mi to líto". Následovala vlna mých záchvatů, které snad raději ani nechci popisovat. Neusmál se, jen seděl. Byl odhodlaný, i kdyby mi v tu chvíli třeba křídla narostly, nevšiml by si. Odjel. Za jeho pýchou a štěstím, za svým pejskem Bellou se ani neotočil. Rodiče nepozdravil. Otočil se zády. Po šoku jsem vzala kolo a jela za ním. Doma nebyl. Telefon nebral. Volal mi zpět po několika minutách. Říkal, že je u kamaráda, že brzy přijede. Čekala jsem na něj. Otevřely se dveře a vystoupil uplně někdo jiný. Oči bez lásky a lesku, bez toho plamínku, který tam byl vždy zřetelný. Pěkně oblečený, voňavý. Ptám se, proč. Řekni mi proč. Na víc dávky slov jsem se nezmohla. Poprvé jsem viděla, že nemá sil. Řekl, "...našel jsem si jinou slečnu.." chtěla jsem utýct všemi možnými východy ale, zastavil mně. Neprosil abych mu odpustila. Řekl "Rád bych Ti to vysvětlil" bylo to až po tom, co jsme se pohádali. Bylo to včera.".... Neměla jsem slov, krve by se ve mně nedořezal.. "Náš vztah už nemá cenu, já už k tobě nic necítím." Byl odtažitý, měl ke mně odpor, nechtěl se mnou trávit ani minutu. Nebyl to on. Je to pár minut, co jsem se dozvěděla, že ta dotyčná je osudná slečna z místní hospody. Nezajímám ho, nechce vědět jak se mám, co mě trápí, nezáleží mu na mě, odmítá mě, tvrdě mě shodil až na dno. Pochopím, když láska poručí, tak se nedá nic dělat. Možná, že by to jednou stejně přišlo. Ale přála jsem si důstojný konec. Tak, abych na náš vztah mohla krásně vzpomínat. Abych mohla mít pořád úctu k člověku, který pro mě tolik znamenal. Řekl: "já jí mám rád, ale Tebe už ne, jen jako kamarádku. Promiň. Vím, že jsem Tě zklamal." Z velkého žáru, který byl oboustranný mi nezbývá než oči pro pláč. Každých 5 minut zprávy od mé rodiny, jestli se mi konečně ozval. Otázky malého bráchy, kdy zase Honzík přijede zpátky??? On nás už nemá rád??? Náš vztah trval přes 3 roky. Připadám si jako odhozený hadr na podlahu. V jeden den mě miluje, vzdychá mi do ucha, jak je spokojený. Ale ráno už náš vztah "nemá šanci". Takové zklamání, taková rána, takový je svět. Bojím se příštího rána, protože postel je teď pro mě moc velká.