Krev

Anotace: Ne pro slabší povahy...

Chci stékat jako krev po Tvých tvářích. Jako krev po Tvých zubech, zvrhle sledovat Tvé krvácející dásně a ržát jak zvíře…. Milovat se s Tvýma zakrvácenýma očima a hladit Tvé mastné zplihlé vlasy vyvolávající extatický pocit…snímat z Tvého chmýří pod bradou prach, jež tam zanesl čas, který z Tvého neúnavného bohémství vytvořil portrét podivuhodnosti včetně inkriminovaných znaků. Těch, které mne ubíjí, berou mi dech a míjí se s podstatou mé osobnosti ač se s ní až nadumělecky slučují. Jsem Tvá jako píseň smrti. Jak píseň Níbelungů…
Jsem Tvá nirvána, co Tě opíjí svou nezkrotností držíce se jak liána, ač liána visící jen za oschlý lísteček, toužíce po volnosti víc než jiná a snažíc se o upnutí jako nejliánovatější z nich…

Je ošklivý den, cítíš to? Jsem tu zas s Tebou jako kdysi dávno v našich snech, o kterých se nám ani nezdálo a krotím Tvou urputnou lhostejnost, která mi dělá víc dobře, než by měla, cítím se jak blázen – je mi zle, jsem tu s Tebou a co víc? Nikam nedohlédnu, jsem sama.

Miluju Tě…..? !

Jako kdybych řvala, ptala se a zároveň hovořila v uvozovkách, tak se cítím… představuju si matějskou pouť, zoologickou zahradu a zář louky na osamělém pikniku s láhví růžového vína, osamělost, jež znám z období dva roky zpět a jež se opět navrací – jsem sama jako kdysi – zmámena šarmem Tvých očí a krásně osamělá – můj upíre s pichlavýma očima, proraženýma skly z dalekohledu…působíš jak bájný drak z Atlantidy – ano, jsi blázen, proto s Tebou mohu být. Ne dost velký, ale to se po mém boku poddá..

Jsi můj jako voda. Je jí všude dost, ale když nebude, zemřu. A já mám všechnu vodu světa, Tebe, já mám modré z nebe – originál, co nemá nikdo jiný a co nejmíň podobný vnějšímu světu – díky ďáblu, to jsem chtěla!

Miluju Tě? !

Blázen. Ty nebo já? Ano, je to fajn… Velký byt, velký nepořádek (jak jinak než umělecký) a velká bolest a velké štěstí….

Jako tehdy když jsem seděla na zahrádce v hospodě. S tím jiným. Cítila jsem se jak s někým koho neznám , ale s kým mě čeká budoucnost – a stejně se teď cítím s Tebou. On byl mé vysvobození z dlouholetého trápení – a Ty jsi následující vysvobození – z trápení kvůli němu – může být vysvobození osudem, další cestou, co mám teď dělat, ne, ptát se nebudu, jsem jen otrok své bezprostřednosti, svobodná i vdaná – a stále sama jak malina v dortu. Nebo jak červ v té malině?

Jsem. Ty jsi. A ono to možná postačí. Jsi přivázaný a z Tvých úst čiší krev. Nehnusí se mi. Vzrušuje mě. Čím víc krve, tím víc ji přijímám do sebe, zbožňuju Tvou krev, je to součást Tebe – já zbožňuju Tebe, čímž všechno dostává logiku, spolykala bych litry Tvé krve s úctou k Tvé čistotě - miluju Tě?!