Zlomené srdce

Anotace: moje pocity...

Je pátek večer, nejradši bych seděla někde s kamarády, povídala si, bavila se apod. Ale místo toho ležím doma u televize a koukám na romantický film.
Romantické komedie má sice ráda,ale asi ne teď, ne po rozchodu a ne se zlomeným srdcem.
Říkala jsem si, že už nikdy nikomu nedovolím, aby mi takhle ublížil, ale tohle se asi nedá dovolit nebo zakázat. Když milujete a pak přijdete o štěstí, spokojenost, oporu, radost a hlavně o lásku, vždycky vás to zlomí. Je to rána, když místo srdce plného lásky máte srdce prázdné, zlomené a bolavé.
Snažila jsem si nepřipouštět, že je to tak zlé a ze začátku se mi to i dařilo. Neměla jsem čas na to myslet, ale teď….Je čas, je moc času.
Proč to píšu a neřeším s kamarády, jako jindy? …Proč nesdílí bolest se mnou, proč jim nebrečím na rameno, proč to s nimi neřeším? …Mé kamarádky jsou všechny šťastné a hlavně zamilované. A přijde mi nefér je otravovat s mou bolestí, když vím, že jsou se svým přítelem a užívají si krásný páteční večer. A také vím, že můj problém by se řešil chvíli a nakonec bychom stejně skončily u toho, jak je ten či onen přítel skvělý, jak jsou zamilované a šťastné.
Ne že bych jim to nepřála, přeji a moc, ale poslouchat tohle, když mně se to všechno úspěšně vyhýbá, mi dává docela zabrat.
Neměla bych to říkat, není to hezké a ani na to nejsem hrdá, ale já jim to závidím. Závidím jim jejich štěstí, lásku a spokojenost.
Kolikrát bych jim i chtěla říct, jak mi je mizerně, ale než se k tomu dostanu, slyším o jejich úžasném příteli. Co dělali a nedělali, jak to bylo skvělé a pak už jim prostě nemůžu napsat, že mně je mizerně a jsem nešťastná a ubrečená.
Ony dokonce možná ani netuší, co si řeším a co se ve mně odehrává. Možná proto, že jsem se snažila, a snažím, to nedávat najevo.
Ale bolí to, strašně moc to bolí, není den, abych si na něj nevzpomněla.
Nejdřív jsem ani nevěděla co k němu cítím. Přišlo to celé tak rychle a nečekaně. Nikdo včetně nás by nečekal, že se dáme dohromady. Měla jsem strašný zmatek ve svých citech, ale pak jsem si uvědomila, že nejsem zamilovaná, já miluji…
Otevřela jsem mu ty dlouho zavřená a zamknutá vrátka od srdce a dovolila mu, aby vstoupil a srdce zas naplnil…Jenže tak rychle jako srdce naplnil, tak rychle ho zas opustil a zanechal prázdno.
Teď jsou má vrátka opět zamknutá. Zamknutá na petlici ze smutku, beznaděje, bolesti a strachu.
Bojím se někomu znova podat klíč. A možná i proto jsem začala tvrdit, že už nechci žádný vztah, ne teď. Že si radši budu užívat náhodných „vztahů“.
Ale tohle je jen obrana a strach. Tvrdím a přesvědčuji o tom ostatní. Lžu jim, ale hlavně lžu sama sobě.
Vím, že nedokážu být pokaždé s někým jiným a vím, že toužím po lásce, ze které mám strach. Ale až jednou přijde nebudu se jí bránit, to nedokážu a asi ani nechci. Ale také nechci další bolest a zklamání.
A hlavně…Teď pro mě bude strašně těžké věřit těm, jinak krásným slovům, miluji tě, když jsem je slyšela tak falešně.
Nebojím se tmy, nebojím se neúspěchu, nebojím se ani smrti, já se bojím lásky….