Sama na lásku

Anotace: stojí vedle vás člověk, který vás objímá a vy stále zůstáváte sami na lásku vás dvou...kdy umřela?

SAMA NA LÁSKU

Jak malé dítě bažící po světě kolem sebe, i já se teď jdu ptát. Chci se ptát. A třeba ani nechci dostat svých odpovědí. Ptám se, kolik už nás zůstalo samotných na lásku? Kdo dá smysl mým prázdným dnům? Kdo naplní mou samotu? Kdo ukojí můj hlad po lásce? Kdo mi ukáže, že jdu správnou cestou? Jak hledat odpovědi na lásku bez druhého? Jak se stane, že na lásku..zůstanete sami?
Je to jak velký kolotoč, ze kterého nejde vystoupit, začarovaný kruh a hlavně ohromně zpustlá krajina mé duše. Krajina, kde vše ztratilo svůj význam..láska, odpuštění..víra. Kam se vydat, když láska umřela? Když hledíte do očí člověka, kterého milujete a voláte po jediném objetí, projevu lásky. Horoucím. Potácíte se ode dne ke dni, doufajíce, že ten další den přinese zvrat. Víte, že každý další krok, který uděláte, bude pro vašeho milovaného jen další chybou. A tak sedíte, mlčíte, usmíváte se a snad ještě doufáte…Jaké to je neustále hledat v sobě chyby, radovat se nad každou, kterou pojmenujete, ve víře, že jste zase blíž svému snu. Ale bez odezvy. Hledáte věc, která vás přesvědčí o tom, že všechny oběti, které lásce pokládáte na oltář nezůstanou bez odezvy, nebudou zapomenuty, budou odměněny. Nechcete už ani mluvit, ani myslet..jen kráčet a doufat, že tak nic nezkazíte. Toužíte, aby člověk, který vás miluje, uchopil vaši dlaň a řekl: „Pojď, teď půjdeme spolu.“ Už neslyšíte slova lásky, neslyšíte tlukot jeho srdce a přesto zůstáváte. A nevíte. Nevíte, jestli máte zůstat nebo odejít. Jestli je ještě o co bojovat, když vlastně chcete ten boj prohrát a vzdát se té lásce. Veškerá vaše bytost touží zůstat po boku člověka, který je jejím snem a přesto zůstáváte sami…na lásku, na něhu, na víru. Myslíte si, že víte, že znáte způsob, jakým by vše mohlo být jako dřív, ale nemůžete nic z toho, co chcete, uskutečnit dokud ten člověk vedle vás bude jen sedět, mluvit, dotýkat se a pak zase chladnout. Modlíte se za chvíli, kdy uchopí vaši utrmácenou duši, pohladí ji a víte, že v tu chvíli budete patřit už jen jemu a naleznete svůj klid. Co je to za úděl? Přestává vás trápit váš vlastní pláč, vaše nářky a upínáte se jen k očím někoho jiného ve snaze vzbudit v něm aspoň trošku toho, co cítíte vy. Máte toho tolik co říct, tolik co vyznat, ale jen mlčíte, protože víte, že slova lásky jsou nevítaná a budou přijmuta tak, jak vám to jen ublíží.
Někdy hledím na nebe. V touze poslat svou víru tam, kde ji potřebuji cítit. Mám svůj sen, mám vedle sebe člověka, se kterým ho chci splnit…TAK PROČ TO NEJDE? Proč s tím nic neudělám? Proč mám jen svázané ruce, přeplněné srdce a touhu zůstat. Mám ještě zůstávat? Nebo odejít? Miluješ mě vůbec? Vidíš a snažíš se vidět to, co se Ti tak snažím popsat? Proč je pro Tebe tak jednoduché odejít od lásky, nechat jí být a čekat až zmizí? Já totiž nic takového nechci, ale přesto se ptám, mám odejít? Budeš tak šťastnější? Bude Ti lépe? Jestli ano, zapřu se a ty kroky udělám, jen z čisté lásky.
Píše za mě beznaděj, zoufalství a ohromná touha a síla, jen nevím, kde ji mám použít. Stvořím Ti ráj, pokud mi ponecháš mé ruce, lásko, prosím…pověz o čem sníš. Pověz, jestli jsem v Tvých snech stále já. Malá, bláhová, uplakaná…odevzdaná. Toužím po Tvém náručí tak, jak ho dlouho neznám. Nechci nic řešit, já chci žít. S Tebou, vedle Tebe. Chci Ti moct říct cokoli, beze strachu. A aby Ty jsi vždy mohl přijít za mnou a věděl, že tu jsem, že poslouchám, že chápu. Je to těžké, lásko, neumím v Tobě číst. Dám Ti cokoli z toho co mám, ale musíš mi ukázat, co vlastně chceš. Ne nade mnou neustále lámat hůl…
A tak tu sedím sama. Sama na lásku. I když Ty tu jsi. Uléháš do mé postele, líbáš má ústa, hladíš mou tvář, jsem na ní sama. Nemám jí jak a kam dát, v čem ukázat. Jsi tak daleko, že na Tebe nedosáhnu. Zkazilo se, co se mohlo. A co bude teď? Čekání? Strach? Láska? Zase se na Tebe usměji, jako tolikrát, a někde vzadu, za tím úsměvem, budu doufat, že uvidíš tu touhu milovat Tě a tu odevzdanost, se kterou hledím. Budu mlčet a doufat, že mlčením nic nezkazím. Zůstanu ve svém strachu hovořit a vyznat se, nebudu riskovat, že bych tu mohla zůstat sama. Usměji se a budu doufat, že má síla dojde úspěchu…