Lásky je v životě jen velmi málo, přitom je to jedna z nejcennějších věcí držících nás nad hladinou.

Anotace: Jeden příjemný, i když zvláštní večer mě přivedl k jedné z mnoha úvah na téma láska, které je tak často otevírané a probírané. Toto téma je bráno z různých stran a podob, jednu z nich jsem probral i já tento večer a chci se o něj podělit s vámi.

Dnes jsem měl celkem příjemný den. Mám rozvedené rodiče, a tak jsem na víkendy u táty a v pracovních dnech u mamky. Vždy v neděli jezdím k mamce (v pátek k taťkovi), a tak mě to čekalo i dnes. Ráno jsem se s bratrem, kterého si v životě cením, jako mladší jsem ho obdivoval a teď, starší, ho respektuji a nechci nikdy ztratit ani nahradit, díval na seriál. Věnovali jsme tomu skoro celý den, přitom jsme prohodili pár užitečných slov a já byl celkem spokojený.
Přišel večer a já jsem zjistil, že už je přes čas, kdy jsem měl jít domů, protože mě další den čekala škola. O půl deváté jsem tedy vyrazil na zastávku a dopravil se domů, v devět jsem už vcházel do bytu. Moje nálada nebyla ani smutná, ani rozhořčená, ani radostná nebo šťastná, ale vážná. Byl jsem ve stavu, kdy potřebuji přemýšlet a tak se vždy vnořím do svých myšlenek. Sedl jsem k počítači a nevěděl, co dělat.
Znovu jsem si totiž uvědomil, jako již mnohokrát předtím, že to, co tu obvykle dělám, je naprosto bezcílné a bezpředmětné. Hraní her nebo psaní si s některými přáteli, přičemž si vlastně nesdělujeme vůbec nic. Přemýšlel jsem, co tedy dělat, co mi zabere ten čas, co mi poskytne možnost přemýšlet a uvažovat nad něčím, rozvíjet myšlenky, někam je vést a objevovat nové skutečnosti.
Prvně mě napadlo znovu psát, tak jako kdysi... ale o čem? Ne, vše o čem jsem si kdy sám pro sebe psal nebo co bych psal teď, je prázdné, stejně jako to ostatní, co dělám nebo jsem dělal. Nejen prázdné, ale násilné a bezcílné. Zničilo by to tenhle cenný večer, kdy mám tu krásnou příležitost uvažovat. Hledal jsem proto ve svém contact listu na icq někoho, kdo by mi po téhle stránce byl dost blízký, abychom si popovídali a popřemýšleli společně. Ve dvou je to vždy zajímavější. Zjistil jsem, že vlastně nikoho takového v contact listu nemám a nebo o něm nevím. Vzpoměl jsem si ale, že přemýšliví lidé existovali vždy. Nejen vždy, ale i všude.
Minulý týden jsem přistihl sestru, když hledala nějaké citáty. Napadlo mě tedy podívat se taky na nějaké. Začal jsem pročítat jeden za druhým a po chvíli jsem našel jeden zajímavý, který jsem si připnul k srdci. Je to citát od Alberta Einsteina: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.“ Vložil jsem si ho do statusu, abych seznámil i přátele s tím, co mě oslovilo. V následujících několika vteřinách mi napsal jeden kamarád, který je na tom podobně jako já a máme si často co říct. Náš rozhovor mě vedl k úvaze na téma, jichž je již mnoho a lidé se do nich pouštějí velmi rádi a velmi často, proto je na něj také nejvíce citátů. Je to láska.

Láska je vztah mezi dvěma lidmi. Láska vzniká už od narození mezi dítětem a matkou, poté i mezi dítětem a otcem. Láska, ačkoli je všude, není dostatečná nikde. Lidé jí mají jen omezený kus a vkládají ji do hloupých věcí a činností, které je nikdy nenaplní, a proto mají neustále prázdný život. Láska k věcem, k práci nebo ke koníčkům je něco, co nemůže člověka nikdy naplnit dlouhodobě. Když je člověk sám, po nějaké době mu vždy začne chybět někdo druhý. Láska začíná už tam, kde se lidé setkávají. Ale to, kam lásku vkládáme, ovlivňuje i nás. Podobáme se tomu, co milujeme.Vědci říkají, že stačí být jen deset minut v přítomnosti kohokoli a už v sobě máme něco z něj, něco z jěho chování, co se prodralo i do toho našeho.
Láska způsobuje, že jsme s tím, co milujeme i tehdy, kdy to není vedle nás. Láska spojuje a pro nás je velmi omezená. I když i ten malý kousíček, který v životě máme, dokáže způsobit velké věci, stále je ten kousíček malý a my plýtváme na zbytečnosti. Milovat hudbu znamená být hudbou ovlivněn mnohem více, než je běžné a znamená to také nemít dost na to, abychom milovali někoho jiného. Milovat peníze nebo jiný majetek nám znovu bere ten malý kousíček a způsobuje to, že po nějaké době zjišťujeme, jak máme prázdný život. Milovat jízdu na koni nebo sport, milovat zábavu nebo hry nám znovu a znovu bere tento malý kousíček a znovu a znovu zjišťujeme, že nakonec nemáme dost na to, abychom někoho milovali. Ale když tento kousek, který máme, vložíme do někoho jiného, budeme moct skrze něj milovat i sport, hudbu, jízdu na koni. Nebudeme prázdní a nebude nám chybět společnost, protože láska není k tomu, abychom milovali sebe nebo to, co máme, ale abychom milovali druhé a toho druhého, který stojí naproti nám.