Problém (nejen) s názvem...

Anotace: Jenom prachobyčejným vymýšlením názvu jsem strávila většinu času psaní tohohle zamyšlení

Konečně? Možná. V první chvíli, když si člověk, se kterým jsem byla tři roky, změnil stav na zadaný, mě zaplavila obrovská úleva a povzdech „Konečně.“ Od našeho rozchodu jsem trpěla výčitkami, že ho opouštím v těžké životní situaci a že v kombinaci s jeho finanční situací, problémy s rodinou to bude mít hodně těžké. Že z toho zklamání ani nebude hledat jinou, nebude mít sílu, odvahu a ani potřebu pátrat po někom novém. Zůstane sám. A teď najednou svítí jak sluníčko a je znát, že je zase po dlouhé době šťastný. SUPER!
Jiný? Po chvíli se mi podaří vytáhnout několik podrobností – na otázku "Jaká je?" se objeví odpověď „úžasná“ a celkově je znát jeho nadšení, které mu poslední dobou chybělo. „Chodíme spolu 8 dní a zatím jsme spali 3x u ní a 3x u mě!“ Cože? On? On, pro kterého bylo přespávání jinde než doma za trest? Za kterým jsem já musela jezdit a v 5 ráno vstávat? A najednou demokratický přístup? Musí být opravdu zamilovaný. Možná kdyby byla jiná situace a my spolu nebyli tak dlouho, měli bychom k sobě více respektu a snažili se vyjít si vstříc svým potřebám. Kdyby...
Závist? Jak tak popisuje tu svou zamilovanost a návštěvy a zážitky a pocity, najednou mu závidím. Mají to k sobě přes půl Prahy a já si musím vždycky najít partnera aspoň 100 km daleko. Vídáme se jednou za týden a není ani čas uvědomit si, jak je nám skvěle, protože než se stihneme aspoň trochu vytrhnout z reality, jsme v ní zase zpátky a ta milovaná osoba je zase fuč... Vztahy postupují pomalu a spíše povinně – tak chodíme spolu měsíc, možná bys mohl poznat moje rodiče. Denní komunikace se udržeuje přes ICQ, člověk nemá šanci pozorovat reakci na první oslovení Lásko – těžko poznává jestli je to brzo, vynucené nebo samozřejmé...
Divný pocit? Hodně divný pocit, když si uvědomíte, že ta osoba, kterou jste milovali najednou šeptá ta slova do cizího ucha. Že večer usíná v jeho náručí jiná, že ráno polibkem budí jinou, že na té posteli plné harampádí usíná jiná.. Nevím jestli to nazvat nezvykem, žárlivostí nebo zradou..Těžko říct. A přitom je to zacelená rána...