Když se osud přihlásí...

Anotace: Není to ani tak úvaha o lásce všeobecně, ale úvaha, lépe řečeno ?vyprávění? o něčem, v co jsem v životě nevěřila - osudovost.

Můj příběh začíná stejně jak jiné, hloupá mladá holka, která se rozešla s klukem, který ji už nedával, jen bral. Stačilo pár vteřin, než se do něj zamilovala, a pak tři roky než se dostala z toho prvního vzplanutí, chybné lásky. Kolik dala a nechtěla víc, než jen lásku, pocit, že je milována – dostala ho, na chvíli. Bolest a zklamání mělo vystřídat horší, láska k tomu pravému, k člověku, který jí byl dán z nebe.

Stačí málo k tomu, aby se člověk zamiloval. Dvě, tři společné věci, ale toto bylo jiné. Nevypadal špatně, ale byl to jen kamarád, jen kamarád. Kamarád, do kterého jsem se zamilovala, ne tou pravou horoucí láskou jako do předchozího, ale tou osudovou. Pocit, že k němu patřím, mě přemohl, i když jsem se snažila bránit. V závěru jsme neměli jen dvě, tři společné věci – přes hudbu to přešlo na oblečení, barvy, životní postoj, lásku k jistému druhu umění. Fascinoval mě. Jeho chování bylo to pravé. I toho nejinteligentnějšího by dokázal s noblesou urazit a všiml by si jen zasvěcený a později i ten „hlupák“. Vyjadřoval se svou vlastní řečí, mluvil tak, že mu každý rozuměl, ale každé slovo skrývalo tajemství, jedny dětskou radost, jiné smířlivou oddanost se vším.

Jen on dokázal uprostřed ticha přijít a políbit mě na tvář a pokračovat ve svém jednání jakoby se nic nestalo. Později až bylo všechno v prachu se ukázalo, jak moc jsem věděla, proč se s ním vždycky cítím tak dobře. Znala jsem ho několik let a pokaždé co se ozval, to bylo stejně hezké, ať udělal cokoli stačil pozdrav a já zapomněla. Cítila jsem, že mi napíše už několik minut než se to stalo, cítila jsem, že tuhle noc nebudu sama a nakonec se to stalo skutečností, cítila jsem, že je něco v nepořádku a na druhý den mi přišla zpráva z nemocnice. Snažila jsem se rozebrat každý kousek jeho jednání a vyvodit – proč? Dodnes to nevím ani vědět nebudu, toužím po jeho blízkosti, ale když tu nebude, žít budu dál. Byl má inspirace. Můj pohon. A dnes? Jen mlhavá vzpomínka na jeho chůzi, polibky na tvář a vtipné přezdívky, kterým se člověk nedokázal nesmát.