Láska?

Anotace: věčné téma z pohledu zralého člověka

Kolik se toho namluví a napíše o lásce…První láska, letní láska, druhá, třetí, milenecká, manželská láska. Ale o co jde asi lásce doopravdy?

Je v nás vloženo cosi – čemu se láska říká. Je to program dokonale matoucí... Jakmile se v nás spustí, přísaháme, že jsme to jen my, naše tlukoucí srdce, které našlo sobě blízkou duši, člověka, kterého milujeme a budeme milovat až do smrti.
A nepřiznáme nikomu ani sami sobě, že jsou to jen v nás splašené, přírodou nám dané hormony, které s námi cloumají za účelem zplození a vyvedení potomstva.
Píši ,,vyvedení,, - ne vychování. Protože hormony se vesele plaší i těm, kteří potomka mají, ne-li těm, kteří mají o potomstvo zaděláno již několikrát – jsou tu přece nevěry, rozvody, frašky a tragedie. Všichni takto potrefení se však zapřísahají jen ,,láskou,, - a nebo v nejlepším případě si na ni alespoň hrají či předstírají.
Není toho psychiatra, který by nám pomohl od choroby, zvané ,, láska,,.Tehdy nevidíme to, co je a co by se mělo vidět, ale zatvrzele zbožňujeme svou vlastní představu o člověku, i když se ani náhodou neblíží ke skutečnosti. Když jsme pár – a vychováváme potomky, říkáme, že se máme rádi a že je to láska manželská. Pokud je citová bilance vyrovnaná, ještě tomu věříme my i okolí.
Jenže…! V životě dokonce i v těch nejsvatějších citech (s jedinou výjimkou) platí : ,,má dáti – dal,, - a často i v bilanci nejen citové (jak hloupé – fuj!).
Máme rádi… ,, r á d i ,, …většinou to, co nám přináší úhrnem kladné pocity, nebo také to, co se nám zdá navíc nějak nedostupné. Když přijde nepohoda a rovnováha na vahách se poruší a láska postonává…Pak se mnozí snaží rychle zahojit pocitově v další ,,lásce,,. Kruh se točí o další obrátku a kdo se poučí a rezignuje, ušetří si nervy , jestliže o ně ještě nepřišel.
Ale no tak, nezlobte se, ponechte si tu svou iluzi o lásce, vždyť vyjímka přece potvrzuje pravidlo ! Jediná láska, hodná toho jména, je tou vyjimkou z nejsvatějších citů výše uvedenou. A to je láska mateřská, rodičovská.
Ačkoli je potomek zdrojem našich letitých starostí, drobných či závažných trápení (při čemž už jen jeho výchova nejedno trápení přináší) - přeze všechnu naši zápornou citovou bilanci milujeme své děti až do smrti. A třeba opuštěny, utrápeny a využívány svými dětmi - stařenky a dědové v domovech důchodců milují své syny a dcery a při pomyšlení na ně jim zazáří oči. Že některí z těchto potomků přijdou svého rodiče navštívit hlavně aby ho skásli o pár stovek důchodu. Třebaže někteří rodiče celý život s vypětím všech sil ošetřují své postižené, nemocné dítě a pečují o ně, nebo když za nezdárníkem vozí buchty do kriminálu – to, co cítí ke svým dětem – to je pravá láska. Pravá láska nepočítá kladné body, nebilancuje, neinkasuje si pro sebe kladné body za splnění svých povinností a držení se svých hodnotných zásad. Jsou-li spolu staří manželé a nejsou přitom navzájem zklamáni či omrzelí, přesto že měli během života možnost bohatě poznat své dobré i horší vlastnosti? Tito lidé byli tedy políbeni anděli lásky. Můžeme jen litovat, pokud jsme nebyli mezi vyvolenými.