je to jak kolotoč

Tak před několika dny jsem psal,jak jsem si své zelenooké stěstí přivezl z nemocnice a jak mi bylo krásně. V jejích očích jiskřičky,její nežná přitulení,polibky.Chvíle ty vystřídaly obavy,neco se nepodařilo,ptáče má bolesti,naříká, její pohled je smutný at delám co delám.Slábne mi a viditelně bude muset zpátky.Rve mi to srdce, tam v tech místech, kam muze pouze ona,kam jsem ji pustil,protože vím, že je to moje láska.Bojím se o ní tisickrát bych tu bolest prožíval sám,vše z ní sejmul a trpěl za ní.Hluboce a moc ji miluji za všechno, co mi ukázala, za to, žemne naučila opravdovému citu a že se mi vedle ní volněji dýchá. Přinaší do mého života světlo,teplo svých dlaní nehu svého srdce. Stala se mi bezpečným přístavem v bouřích všedních dnů,stala se mi ostruvkem naděje a štěstí. Jen se prostě bojím,hrozně se bojím,když cítím její dlan,jak hladí jak se tulí ke mne v noci vystrašená novou bolestí,jak hledá mne a vydrží do rána schoulená v mé náruči.Ranní slunce pak nezažehne jiskričky,ktere jsou malé, ale spíše se zobrazí obavy a strach,i přesto že jsem vedle ní a hladím její dlane. Kdybych mohl vydal bych se kamkoli abych jí vyprosil přízen osudu, o kterém jsem si do dnešního dne myslel,že je nám naklonen.