Platonická láska

Anotace: tohle je totálně pravdivý příběh, protože se v tý situaci ocitám a nevím, jak ven, je to jak začarovaný kruh...přečtěte si to a poraďtě mi, už nevím, co s tím a jak dál, moc prosím

"No ještěže už konečně zvoní. Další hodinu matiky bych už asi nepřežila." říká Iveta, když si balí rýsovadla. Zeptá se mě jestli s ní půjdu do bufetu, tiše odvětím, že nepůjdu, radši, že si udělám úkol na ájinu. Takže nakonec překecá Honzu a vyráží spolu do bufíku. Já už zase přemýšlím o Rejšovi, ano o něm i když píšu úkol z angličtiny.Vlastně za každé situace se najde nějaká věc, která mi jeho osobu dokonale připomene. Dopíšu ten úkola oba už jsou zpátky, nabízejí mi brambůrky a já nevím, co ještě, ale já jako vždy odmítám...."Co je s tebou?" Podívá se na mě zvědavýma očima Honza. "Že by zase Rejša?" Jen se na něj smutně podívám a už ví co chci říct. "Teď je ale děják, to si ho ještě užiješ, ne?" Měl pravdu, děják je sice další hodina, ale já se na ni těším i netěším...Ani se nenaděju a je děják. Shlídnu jeho oblečení, usměju se na něj, když už se mu nevydržím koukat do očí nebo se na mě dýl a důkladněji podívá, honem beru tužku do ruky a píšu zápis.Á, za 5 minut zvoní. Bože ten čas letí. Po chvíli opravdu zazvoní a mě je jako vždy po jeho odchodu, do pláče. Zbytek dne doklepu jen tak tak a už se samozřejmě těšim na úterý. /terní scénář se opakuje, ale je to horší, totiž něco mi říká...ha, ha je úterý, zase až za týden...Přijde za námi třídní a pak jde Ivka něco zařídit. Je přestávka, nemusim se nic učit, a tak si pokládám ruce na lavici a pak i hlavu. Ani nevím jak, ale začnou mi téct slzičky. Naštěstí je nás v tu chvíli ve třídě jen pár, tak to celkem v pohodě zamaskuju. To už ale přijde Iveta a zeptá se, jestli bych ji mohla vyzkoušet z němčiny.Podívá se na mě a mě, ani nevím proč, začnou slzet oči. Ona se na mě beze slova dívá, až nevím, co mám dělat.Po chvíli tichého dívání se na sebe, mi začne téct slza. Po dokonale přepudrované tváři prosviští a padá na sešit z dějepisu. Ivetka se mě beze slova bere do náručí a mačká mě k sobě, co nejvíc může. V jejím objetí se cítím bezpečně, jako by ze mě všechny ty starosti na chvíli spadly. Pohladí mě po vlasech a začne mě utěšovat. Kdyby tak všichni ti, kteří my chtějí pomoct, věděli, že jedinej, kdo mi může pomoct je on. Jinak se to nevyřeší.Nebo to třeba vědí, ale nemohou to zařídit. Ifka se zeptá, jestli je to lepší, já řeknu, že je mi o malilililinko líp, ale pořád tam něco na tom srdci je, něco jako železný řetěz na bráně, který nelze překonat, jako jed, který vás pomalu zabíjí...Všechno to na mě pomaloučku padá. Padá jako domeček z karet, který jsem špatně postavila, ale já za to nemůžu. Nikdo mi nepomůže. Je toho víc. Chci mít už svůj individuální život, ale pořád se nedokážu odpoutat. Všechny tyhle věci nedokážu vyřešit. Možná se vzmůžu a řeknu to Rejšovi, ale on se mi třeba vysměje do očí. A i kdyby sebevíc chtěl, spolu prostě být nemůžeme. Osud to tak chtěl. Proč já musim mít takovou smůlu. Každá hodina dějepisu je jak dávka fetu, když ji máte, jste v euforii, ale jak postupně vyprchává, rozplývá se idea a každou takovou dávku si tělo (v tomhle případě duše) pamatuje. Co pamatuje, dokonceji to postupně ničí. Iveta neví, co má říct. Takovýhle metafory a přirovnávání asi nikdy nečekala...