Zpověď lamačky srdcí

Anotace: Lásku jsem neznala, dobře se bavila. Na každého však dojde...

Co je to láska? Tuto otázku jsem si pokládala celý svůj život. Vždy, když jsem druhého opustila. Ztracena ve své osamělosti, zmítána mezi lehkomyslností a depresí. Láska pro mě představovala zvyk po krátkodobé vlně vášně, kterou jsem pak opustila a ani se neohlédla zpět. Byla jsem šťastná chvíli s druhým, chvíli sama. Záleželo pouze na mé momentální potřebě. A ta se dost často měnila.

Nikdy mě nenapadlo, že mě to jednou potká. Co potká, to je eufemismus. Porazí jak nákladní auto při vysoké rychlosti. V té nejméně vhodné chvíli. Do člověka, který okusil sladkohořkost bytí se mnou. Tak jsem doufala, že se jedná o krátkodobou záležitost. Poprvé se zdálo prakticky nemožné, abych dostala svůj předmět momentálního zájmu. Uběhlo už několik měsíců od našeho rozchodu. Rány se již zahojily, byl již šťastný s jinou. A já, dobře znajíc stav zamilovanosti, jsem přemýšlela, zda se vracet k minulosti a riskovat jeho štěstí nebo počkat na důvěrně známý rychlý konec citů. Nedokázala jsem být nesobecká. Vždy si jdu tvrdě za svým cílem. Nehledě na vedlejší ztráty.

Nebylo poprvé, že jsem nedostala, co jsem chtěla. Byla jsem svým způsobem připravená na odmítnutí. Proč si sypat sůl do ran, když má hedvábné náplasti pomáhající hojení. Ovšem touha se diametrálně zvětšila. Všechny mé myšlenky se točily kolem něho. Každý nádech způsoboval bolest. Počítala jsem však, že do několika týdnů, maximálně dvou měsíců, mě city opustí. Klasická reakce těla na podněty zvenčí. Zaměření se na někoho nového, zajímavého. Vypadalo to tak snadně.

Aniž bych si to uvědomovala, den po dni jsem se měnila. Ta neustálá neukojená potřeba být s ním mě doháněla k šílenství. Pomalu mi docházelo, že jsou některé věci neodčinitelné neodpustitelné nevratné. Jednou muselo dojít i na lamačku srdcí. Na holku zvyklou na krásu, úspěch a pozornost. Jako kdyby veškerá bolest, kterou jsem kdy způsobila, se mi vrátila zpátky a pustošila mě.

A čas pomalu ubíhal. Cítila jsem každou vteřinu přítomnosti a zároveň jsem žila v minulosti. Jako kdybych byla rozvířený špinavý bazén, jež byl nyní klidný a tichý, a jasně jsem viděla na svém dni každé zrnko prachu představujíc každou moji chybu navždy ležící. Není v lidských silách je posbírat a vyházet ven. Budou navždy se mnou připomínajíc mi moji temnou stránku.

Trvalo rok trápení než jsem si uvědomila, že jsem poznala lásku. Necítila jsem zlost a hněv z odmítnutí, ale ze své lehkomyslnosti. Všechny mé priority se obrátily vzhůru nohama. Na prvním místě jsem již nefigurovala já. Mým největším snem přestala být úspěšná kariéra. Viděla jsem jen rodinný dům, nás dva a naše děti pobíhající okolo. Já, zarytá odpůrkyně rodinného života a stereotypu. Z hněvu se stal smutek. Doprovázel mě po celý den. Připomínal mi mé prokletí. Můžu mít mnohých, kromě jeho.

Osud nás znovu svedl dohromady. Poprvé jsem si dovolila těšit se ze slasti lásky. Jako kdyby celý svět nabyl jasnějších barev a problémy ztrácely svoji velikost a výraznost. Záleželo jen na nás dvou. Ne na mých potřebách. Na to, co chceme oba. Takové štěstí jsem nikdy nezažila. Vznášela jsem se. Rozdávala úsměv a radost. Veškeré, již dosažené, úspěchy se zdály být nedůležité.

Taková láska nemůže mít šťastné trvání. O ni už dávno nešlo. Člověk, kterého jsem milovala, zemřel ve chvíli našeho prvního rozchodu. Jen já jsem doufala v jeho návrat. Nevěřila jsem svým očím a uším. Naše role se obrátily a já si poprvé zkusila být v kůži toho druhého. Ta bolest byla oslepující. Ochromila mě fyzicky i psychicky. Bojovala jsem za naše štěstí až příliš. Nyní jsem bojovala o svůj vlastní život. O možnost být zase sama sebou. Najít zdravou rovnováhu mezi svým štěstím a štěstím toho druhého.

Trvalo nekonečně dlouho, než jsem ho ve svém srdci nechala jít. Smířit se se smrtí skvělého člověka a odpustit si své nenapravitelné chyby. Tenhle člověk už byl někdo jiný. Už za to trápení nestál. Až jsem jednoho dne se probudila a pocítila počáteční volnost a lehkost bytí. Poznala jsem velkou lásku. Naučila se skutečně milovat. Vcítit se do jiných. Neubližovat jim. Bolest mě změnila v lepšího člověka. Nelituji již minulosti. Nyní už konečně můžu být šťastná sama se sebou. Časem i s tím druhým.