Babička

Anotace: Krátká vzpomínka na babičku, aby se duši ulevilo. Snad pochopíte, co jsem tím chtěla říct.

Dnes jsem se na preventivním sezení u psychiatričky poprvé rozpovídala o své babičce. Doktorka se po vyčerpávajícím výkladu o žijících upírech se zájmem zeptala, co se děje s babičkou, že mi leží v hlavně, tak jsem po pravdě odpověděla, že je asi tři roky mrtvá. To je to, co mi leží v hlavě.
Celou dobu jsem nad tím nepřemýšlela, ale poslední měsíce mě to tíží. Hlavně ty výčitky svědomí, že babička ležela v nemocnici mezi starými lidmi, kteří na počůrané posteli umírali, a já za ní nechci přijít. Ano, chodila jsem za ní, vždyť to byla moje jediná babička, u které jsem strávila půl dětství, ale vždy musel jít někdo se mnou. Bála jsem se tam jít sama, bála jsem se těch lidí s bílými vlasy, jak koukají celý den do stropu a jen čekají. Bála jsem se té směsi pachů moči a desinfekce, omdlívala jsem pomalu už před výtahem, natož uvnitř. Najednou jsem tam nebyla už 14 dní, protože jsem pracovala a nikdo neměl čas v tu dobu, co jsem měla čas já, nebo kdoví proč jsem tam vlastně nešla. A doteď si pamatuji, že jsem tam chtěla jít ve čtvrtek, prostě už musím, musím jí přinést kytku a nějakou minerálku nebo dia oplatky. Jenže ve středu v sedm ráno mě máma vzbudila neutrálním hlasem z vedlejší místnosti větou: „Míšo, babička umřela.“

Doktorka soucitně pokývala hlavou a řekla, že pokud kvůli tomu stále brečím, je babička někde u mě, nebo ji mám přímo v sobě. Proto bych měla jít za jasnovidkou, kterou už má ověřenou, a která mi poví, o co vlastně jde a proč na babičku každý den se smutkem myslím. Později v ten den jsem ležela ve vaně a přemítala nad tou návštěvou. Předtím jsem to razantně odmítala, ale teď mám ty výčitky svědomí, že jsem se s babičkou nerozloučila, tak bych tam možná měla jít, třeba se mi uleví. Ale co ostatní? Celé mé okolí se mi vysměje už jenom proto, že já jsem racionálně myslící člověk. Instinkt možná existuje, ale já pevně věřím na logické uvažování a selský rozum. Nějaká ženská, která věří, že mluví se záhrobím, mi asi těžko může ulevit od nějakého pocitu viny. Samozřejmě, že mám babičku v sobě, vždyť máme stejnou krev. Samozřejmě, že mám výčitky, vždyť jsem jí nikdy neřekla, jak moc ji miluji a nerozloučila jsem se s ní. Ale pochybuji, že její duše bloudí kolem mě a naschvál mi nedá spát. A čím víc jsem přemýšlela nad důvody, proč jít nebo nejít k nějaké jasnovidce, zjistila jsem, proč se mi babička každý den připomíná. V naší rodině jsou tři ženy, já, moje sestra a naše máma. A každá z nás babičku milovala a každá z nás se jí trochu podobá. Babička si například při výborném obědě u stolu vždy hlasitě říhla, naprosto bez studu nebo tak, považovala to naši přirozenost. Tohle dělá i ségra, i když se provinile omluví a máma kroutí hlavou, víme, že sestra byla u babičky častěji než kdo jiný a je prostě pořád zvyklá. A máma dává knedlíky do peřin, aby zůstaly teplé, a dělá ty nejlepší rozlítané ptáčky, přesně jako babička. Taky vždy vše ví nejlíp, včetně toho, o čem neví nic. Jako babička. A já? Já, když mám rýmu, si dávám kapesníky na topení, aby dřív uschnuly. A rýmu ani mít nemusím, protože stejně jako babička mám celý život „kapičku u nosu“, jak s oblibou říkala a jak říkám i já. Kvůli tomu nemusím jít k jasnovidce, já sama jasně vidím babiččin odkaz všude kolem sebe, i v těch nejmenších maličkostech. Když si dočasně schovávám větší bankovky do šuplíčku, vzpomínám, jak je babička místo v bance měla uložené v šuplíku pod spodním prádlem. A než při oslavě nalijeme šampaňské, ujišťuji se, že ve skleničce nic není, protože babička si do slavnostních skleniček dávala prášky, aby se jí nikam nezakutálely, a jednou se nám stalo, že jsme do takové skleničky s prášky málem nalili víno. A když vidím sestřiny želvy, její milované mazlíčky (které jsou už větší než hlava dospělého člověka), vzpomenu si, jak ty tenkrát ještě malé krunýřky u babičky na stole jedly přímo z talíře dort. A při oslavě narozenin my tři ženy v naší rodině vzpomínáme na to, že každé jubileum se slavilo u babičky, aby nemusela cestovat. A při rozdávání dárků o Vánocích měla babička důstojné místo na křesle nejblíže stromečku a pokaždé, když někdo rozbalil dárek od ní, hrdě a spokojeně se dívala, jak se dárek líbil a zároveň se tvářila jako osoba, od které tento dárek v žádném případě není. Právě toto křeslo zůstává od té doby neobsazené. Nebo ve chvíli, kdy koukám z okna na ulici s lokty opřenými o deku, abych je neměla otlačené, vzpomínám si na babičku, jak nás zrovna tak z druhého patra činžovního domu vyhlížela, jestli už jdeme na oběd. A z toho okna nám při odjezdu mávala a já mávala až za roh jí. Mávala jsem usilovně, a přestože jsem si říkala, že konečně jedu domu a budu moct na počítač, v duchu jsem plánovala další návštěvu k ní. A když je mi máma protivná a mám to nutkání být na ní hnusná, vzpomenu si, jak nám to v tu středu před třemi roky a měsícem řekli, a jak máma zoufale a v pláči lapala po dechu, když jsme v pohřebním ústavu vymýšlely slova na parte.

Proto chci všem říct, važte si svých babiček, dokud můžete. Babička je člověk, kterému můžete říct to, co se rodičům říct bojíte a zároveň je to člověk, kterému nesmíte říct to, čeho se bojí i rodiče. Taková babička je jen jedna, a i když mnozí z vás mají dvě nebo i tři, jednu máte nejradši. Navštěvujte svoji babičku a noste jí dárečky a upomínky, i když říká: „To sis neměla dělat škodu.“ Protože babičky chtějí slyšet, že je mají jejich vnoučata rádi a až jí to nebudete moct říct, bude vás to sžírat a možná budete i muset k jasnovidce.