Co si ze mě udělala?

Anotace: Jak láska dokáže pošlapat hrdost, jak moc bolí to, když se spleteš... Doufám, že teď si spokojená - 'krásná' lásko.

  Sedím tu na starém gauči, v ruce skleničku s červeným vínem a kolem voní tráva. Pouštím si starý desky, zrovna hrajou Rolling Stones. Chci se podívat z okna, ale rolety jsou stažené a já nemám sílu se zvednout. A tak se dívám do prázdný bílý stěny. Připadá mi zajímavější, než moje vlastní tvář ráno v zrcadle.

  Víno rychle mizí, a já se cítím volná, jako bych byla lehčí než pírko. V hlavě mi stále běží ty slova… Jsem myšlenkami někde jinde, když v tom mě z nich vytrhne rachot klíčů ve dveřích. Jsi to ty? Začne mi tlouct srdce, třesu se a upřeně se dívám na dveře. Jsi to ty! Vrátil ses, ulevilo se mi.
  Vidím tvůj vyčítavý pohled, jako bych snad já udělala něco špatně. Ne, neudělala. Přesto sklopím oči, jako výraz pro omluvu. Cítím tvé kroky, jak se blíží k pohovce, ale nedokážu se na tebe podívat. Blížíš se ke mně, srdce tluče stále rychleji, začínám vlhnout… Škubnu sebou, když mi položíš ruku na rameno. Klekáš si a zdviháš mi hlavu. Dívám se ti do očí, nevím, co si mám myslet, mlčím, i ty mlčíš. Bojím se cokoliv říct a tak stále čekám, až začneš mluvit ty. Ty se ale jen díváš. Po chvíli se zvedáš, pohladíš mě po vlasech a odcházíš do kuchyně.

  Sedím tu sama, a cítím se, jako zasažená šípem do srdce. Cítím se provinile, i když nemám proč, nebo snad ano? Chci jít za tebou, ale nemám odvahu, vůbec netuším, co to se mnou je. Cos to ze mě udělal? Dřív jsem se ničeho nebála, myslela jsem, že mě nikdy nic a nikdo nedokáže zlomit, že mi nic nemůže ublížit.

  A teď? Cítím se tak sama. Kvůli tobě jsem zavřela dveře za vším, čím jsem do té doby žila. Vzdala jsem se školy, rodiny i přátel. Vzdala jsem se úplně všeho, pro tebe. Nikdy jsem nebyla tak naivní, jako tehdy, když jsem tě poznala, když jsem si myslela, že s tebou budu šťastná, ať se děje cokoliv. Když jsem si myslela, že mě skutečně miluješ a že láska je v životě to nejdůležitější. Tolik jsem se zmýlila.

  Ale přesto jsem se s tebou cítila krásně, připadlo mi všechno nádherné. Milovala jsem tě. Vlastně tě pořád miluju, i přesto cos mi udělal. Bolí to. Ty nejspíš ani nevíš jak. Bolí to tak moc, jako bys mi zasadil kudlu do srdce a nechal ho krvácet. Jenže já tě nedokážu přestat milovat. Nedokážu to. Mám v sobě vztek a nejraději bych tý couře rozkopala xicht. Mám zlost na tebe, ale i na sebe samou.

  Proč? Co láska dokáže udělat s člověkem?. Je to příšerný, jak to bolí, ale má to v sobě i něco krásnýho. Nevím co to je, ale cítím to. Chci tě držet za ruku, líbat tě, a nejvíc ze všeho bych si přála, abys mi řekl, že mě taky miluješ. Copak je to pro tebe tak těžký? Říct ty blbý dvě slova? Miluju Tě. Miluju Tě… Miluješ mě vlastně? Nevím, nikdy jsi mi to do očí neřekl. Nevím proč, nerozumím tomu. Nerozumím sama sobě, nevyznám se už v ničem. Až teď vidím to, co jsem prve neviděla. Dala jsem ti všechno. Všechno! Záleží mi na tobě tak jako na nikom jiném. Tvůj život je pro mě přednější, než ten můj.

  Místo lásky, však cítím, jak se mi vzdaluješ. Jsi ve vedlejší místnosti, ale naše duše se rozcházejí. Jsou si stále vzdálenější a víc cizí. Je to těžký. Bolí to. Proč mi tak ubližuješ? Za co mě trestáš? Nic nemá smysl. Chci zemřít. Chci zemřít pro tvůj klid a pro tvoje štěstí. Nevím co dál dělat. Jediné co vím je to, že bez tebe nemůžu žít...