ranní mlha se mi sráží na rtech..

Anotace: https://www.youtube.com/watch?v=Tv-Z8YCo5W4&index=14&list=PL6B4F0C136AFC5551 ... protože po ránu poslouchám Pýchu a předsudek a už se nechci topit..

Sbírka: D jako dobře

Překvapila ji tíha jeho těla. Jeho naléhavost, naznačená zkušenost. Prostě to měl rád, tohle nečekala. Představila si to né jednou a tohle bylo lepší. Jen se to nemělo stát takhle. Pamatovala si jen svoje naivní drmolení, kdy se vyznávala ze svých citů. Mělo ji dojít, že on mlčel. Chtěla by vedle něj jen spát. Připadalo ji to v tu chvíli intimější. Nečekala, že to bude takové. Pomalé, emotivní  a těžké. Vlivem vypitého množství alkoholu nebyla schopná rovně jít, ale sex to je činnost, kterou člověk dokáže i kdyby mluvit nemohl. Moje naivní já by řeklo, že  v těch chvílích, kdy se člověk topí na souši ve vlastních démonech a vidí sám sebe uplně jiného než včera, potřebuje ze všeho nejvíc blízkost. V tom stavu ve kterém je, mu nedochází, že ta blízskost je jen zdánlivá, že je chvilková a že po ní zbude ráno o to větší díra.Čím víc něhy z večera, tím více chladu z rána. Post coitum. Nahý až na kůži jste. Stydíte se ze všech svých pórů, když budu přehánět, tak ta sebevědomá lvice ze včerejšího večera je pryč. A to v nás probudí povětšinou vzdor, vztyčíme hradby, zabalení do deky se došouráme na záchod, oblékneme a honem vocaď. V tu chvíli mizí minuty, kdy ste si dlouze hleděli do očí. Kdy byste byli schopni tancovat před tím druhým uplně nazí. Může za to alkohol? Nebo e spíš člověk opájen vírou. Chce vypustit páru, alespoň jednou nebojovat a prostě se tomu podddat. Mě přesně v té chvíli dokonce tekly slzy. Příliš mnoho emocí to bylo. Brána do nekonečného štěstí se pootevřela a mě v mé pošetilosti nedošlo, že je stále z více než poloviny zavřená a že tudy se projít nedá. Dlouho mě nikdo nenosil na rukou, dlouho mě nikdo doopravdy nelíbal na krku. To člověka naprosto strhne. A vědomí toho, že ráno je to pryč, plíživě vyvolává neuvěřitelnost toho mžiku. Stalo se to vůbec. Přece vzpomínky zachycují to, co se stalo a už se to znovu nikdy nestane.Existuje to tedy vůbec, děravé vzpomínkdy zastřené alkoholovým oparem. Vysmátý obličej ráno v kuchyni. Dá se říct, že se to odehrálo mě?Proč bych se měla cítit infikovaná něčím tak pošetilým, jako je láska? Cítit se zhrzeně, použitě. Proč bych měla mít chuť ho potrestat za tu  krásnou iluzí, kterou mi společně s vypitými panáky dávkoval. Byla jsem to já? Po pravdě by se dalo říct, že se to mě vůbec nestalo. Vždyť můžu s klidem odejít od těch prchavých vzpomínek a vzdát se jich nepatří mi. Protože štěstí o tom se mi mohlo jen zdát.