Na konec nevidíš

Anotace: Stojí za to absolvovat strastiplnou cestu, když nevíme, co na náš čeká na konci?

V životě se občas ocitneme v situaci, kdy máme pocit, že jsme dorazili na křižovatku, ze které ale vedou jenom slepé ulice. Zastavíme se na mrtvém bodě a nevíme jak dál. Jakou cestou se vydat? Bude přímá bez zatáček, anebo plná hrbolů a kaluží? Máme pocit, že nám život staví do cesty překážky, a přitom zapomínáme, že ty největší bariéry si stavíme sami, ve své vlastní hlavě.
Jde o to, jestli dokáže přijímat výzvy a také jak se jim umíme postavit. Jistě by bylo snazší a pohodlnější vybrat si cestu, která je dlážděná jenom samými úspěchy. Avšak často si volíme cestu těžší. Tu, která nám způsobuje horší bolesti, než je vyvrknutý kotník. Jsme pro ni ochotni obětovat své vlastní srdce. Víme totiž, že pokud překonáme všechny překážky, na konci čeká odměna, která je zasloužená. A co je nejdůležitější, takové odměny si zákonitě víc vážíme.
K dosažení cíle je potřeba trpělivost, kterou já osobně velmi často postrádám. Neumím na věci čekat. Když něco chci, chci to hned a pokud toho nedosáhnu, často na danou věc zanevřu. Jenže právě vztahy jsou jednou z těch nejpodstatnějších věcí, se kterou bychom měli mít trpělivost. Jestliže vztah uspěcháme hned v začátku, nikdy nedosáhneme jeho slibného konce. Navíc v partnerství je potřeba trpělivosti po celou dobu.
Zamýšlím se nad jednou věcí – jsou komplikované začátky vztahů zárukou toho, že vztah bude pak stát zato? A kde máme jistotu, že se nám investovaná energie vrátí? Že pokud dojdeme na konec cesty, nenajdeme jenom další křižovatku, nebo ještě hůř – propast?  Taková jistota není. Je jenom na nás, abychom se rozhodli, zda to, po čem tolik toužíme, stojí za tu námahu, i když to celé může skončit fiaskem. 
Já jsem optimista a tak si dovolím uvést jeden příklad, který může být inspirací i pro jiné situace.
Pořídila jsem si krmítko pro ptáčky. Upevnila jej na balkon, nasypala zrní a čekala. Nic. Sněžilo a já každý den ometala sníh, odsekávala led a dosypávala zrní. Nezdálo se, že by opeřenci měli vůbec tušení, že tam moje budka je. Už jsem to chtěla vzdát. Říkala jsem si, že se jim asi moje krmítko prostě nelíbí. A pak jednoho dne se podívám z okna a na zábradlí poskakují tři krásné sýkorky a zobají moje zrní! Měla jsem takovou radost. Vzala jsem si z toho ponaučení. Buďme trpělivý a doufejme.
Někdy za to ta bolest nestojí, protože na konci cesty nic nečeká. Jenže to nikdy nezjistíme, dokud tam nedojdeme.