Zmatená

Anotace: Takový výlev mýho mladýho zmatenýho srdíčka..

Znáte to jistojistě všichni... Takové hezké, něžné šimrání někde hluboko uvnitř vás..zbytečná a bezdůvodná nervozita, která vás zaplaví...ten nepopsatelně krásný pocit, který se dostaví vždy, když ho třeba jen vidíte... Ano. Asi je to zamilovanost. Krásná věc, o tom nepochybuji...
Poslední dobou se děje v mým nitru něco, co mě začíná celkem dost děsit a nevím, jak se s tím mám vypořádat. Není to nic špatnýho, spíš naopak, jenže je tu jedno velký ALE...
Za pár dní to bude 6 měsíců, co chodím se svým klukem. Máme pěknej vztah, moc si rozumíme, je to skvělej kluk, jenže..
Poznali jsme se o prázdninách. Krátce poté, co se se mnou rozešla má první láska. Ze začátku, to bylo jen kamárádství, když mi pomáhal přinýst do mý hlavy i jiný myšlenky, ale časem se z toho vyklubalo něco silnějšího. Až donedávna, bych tvrdila, že nás nikdy nic nerozdělí.Ale teď? Sama nevím.. Objevil se tu jeden kluk. Znám ho docela dlouhou dobu..a téměř pravidelně každý pátek se potkáváme...Posledních, asi tak pár měsíce, se z nás stali kámoši. Jednou mi psal, že by o mě zájem měl... Jenže já jsem zadaná. To je asi to jediný co mi brání.. Je moooc fajn.. a k tomu, ty jeho nádherný hnědý oči...se v nich nějak podezřele začínám topit.. Jsem najednou zmatená. Chtěla jsem ho mít jako kamaráda, se kterým si vždycky dobře pokecám, zapaříme a tak. Jenže..něco se změnilo.. Sama se toho bojím, protože kluk, se kterým chodím, sice má svý chybky, ale i tak.. nechce se mi jen tak zahodit 5 krásných měsíců.. a tak vůbec. Představa, že spolu najednou nebudeme, a když se semtam potkáme, řekneme si chladné - ahoj... Mě děsí. Vždyť toho máme teď tolik společnýho... Sama nevím co chci. Dnes mluvím tak, a zítra může být všechno jinak. Nevím jak to mám vyřešit. Svýho kluka mám ráda..nechci jej ztratit, jenže...k Davidovi asi začínám taky cítit něco, co nedokážu jen tak lehce popsat...
Mám s tím bojovat? A zatlačit to co nejhlouběji to jde, nebo to mám nechat vyplout napovrch? Proč jsem nepochopitelně smutná, když jeden pátek nepřijde do baru..a proč jsem ještě smutnější, když si s ním nemůžu jen tak nezávazně pokecat na icq? A zároveň, proč mi vadí, když mi můj kluk, řekne, že se dnes neuvidíme, protože musí pracovat? Proč mi teda vadí, že se uvidíme, zase až za několik dní? Nevyznám se v sobě. Nevím jak to řešit..ach jo, to je zase den.