Jak je těžké zapomínání

Anotace: Není to snad ani úvaha, ale nevím, kam jinam to zařadit. Prostě jsou to moje pocity, takže jestli se vám to nelíbí, já za to stejně nemůžu...

Je spousta lidí, se kterýma jsem chodila a už si skoro ani nepamatuju, jak se jmenovali. Ale pak je taky člověk, se kterým jsem nikdy nechodila a přesto si dokážu vybavit každý detail jeho tváře. Přesně vím, jak se tváří ráno po probuzení, vím jak se usmívá, když mě jen tak škádlí a vím, jak krásně se s ním usíná. Ale proč to všechno vím? Proč si to pamatuju? Proč na něj nemůžu zapomenout tak, jako na ty ostatní?

Vždyť život jde dál, všichni mi to říkají. S jednou ztracenou láskou nic nekončí... Ale mně se zdá, jako by končilo všechno... Zdá se mi, jako bych umírala zevnitř. Vždyť já už nedokážu cítit nic než tu hloupou lásku k němu. A přitom proto, abych na něj zapomněla, bych udělala cokoliv... Ale vím, že by to stejně nepomohlo...

Už jsem se asi smířila s tím, že je konec. Stálo mě to sice hodně sil, ale smířila jsem se s tím. Ale pořád mě trápí myšlenka, že jsem pro něj byla jen zábava pro zkrácení chvíle. Vždyť on není typ kluka, který by holky jen tak zneužíval. Tak proč se cítím zneužitá? Proč mi psal, proč se mnou mluvil, proč mě líbal? Proč vlastně tohle všechno kluci dělaj, když nechtějí víc? To přece nemůže být jen tak z nudy... Takže zkazila jsem to všechno snad já? A jestli ano, pak čím? Kdo mi na tohle všechno odpoví? Snad jedině on, ale ten se mnou už ani nemluví...