myšlenky o prvním vztahu

Poslední dobou mám fakt pocit, že bych už potřeboval vztah. Svůj první. Je mi devatenáct. Už jsem promeškal tolik šancí někoho oslovit. Vždycky se mi líbí jedna holka ve škole, ale nikdy nejsem schopný jí to nějak dát najevo. Ne vždycky, ale i na základce, a i teď na střední. Na základce to samozřejmě bylo spíš takový nevinný. Fakt se mi ale líbila. I jsme si psali po večerech. A druhý den ve škole jsme se sotva pozdravili. Časem je mi to asi jedno, ale stejně občas přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych se víc snažil. Poslední dobou taky přemýšlím o té holce se střední. Už se mi líbí asi rok a půl a já nejsem schopný udělat ani malinkatý krok. Vždycky si říkám že už jí napíšu, pak mě ale napadne že to je blbý a že nemám šanci. Přemýšlím taky o tom, že jsem jí měl napsat hned jak se mi začala líbit, bylo by to o tolik jednodušší, nemusel bych se tak stresovat, bát a nevím co všechno. Věděl bych na čem jsem. Takhle akorát furt přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych se tak nebál. Každý den čekám na nějaký zázrak, že mě osloví. Zároveň je mi jasný že to nikdy nepřijde. Kluk by se měl ozvat jako první. Já toho bohužel nejsem schopný.

Strašně overthinkuju. Občas mám pocit, že by o mě měla zájem, občas zas že vůbec. Stačí mi úplně malý gesto a v mý hlavě se rozběhne takový kolotoč myšlenek, kterému by podle mě většina lidí vůbec nerozuměla. Když mám občas fakt potřebu jí napsat, dojde mi, co si o mě budou myslet její rodiče, kamarádi, známí. Zaslouží si někoho lepšího. Nejsem pro ni dost dobrý. Je mi to úplně jasný. Nebo nevím, jestli to tak je, ale v mojí hlavě ano. O čem bychom si třeba povídali, je vůbec možný se mnou vést nějakou normální debatu. Dokázal bych jí potěšit, povzbudit či cokoliv jiného. Bydlíme daleko od sebe. Já na vesnici, ona v Praze. Jaký by to bylo, já chci zůstat na vesnici. Co kdyby ona chtěla zůstat v Praze. Tohle je mimochodem dost reálný. Mám z toho strach. Z celého vztahu. Jaký to je sdílet s někým úplně všechno.

Já sám to nemám v hlavě úplně v pořádku, možná bych si měl nejdřív vyřešit všechny svoje vnitřní problémy. Často se říká že člověk, který není šťastný sám, nebude šťastnější ve vztahu. Já ale trošku doufám že jo, věřím že by mě to mohlo zachránit od těch temných myšlenek. Zároveň se bojím že vztah nepomůže a já na ni akorát přenesu všechny svoje problémy. To bych fakt nechtěl. Říkám si, že jí asi bude líp beze mě. Když nechám tu jednu holku stranou, stejně si říkám, kdo by o mě měl zájem. Nevidím na sobě nic, co by někoho mohlo zaujmout. Vzhled vůbec, charisma nula, prostě nic. Teď čtu knížku Ten, kdo stojí v koutě. Hodně se mi líbí, dost se v tom vidím. Na závěr bych to asi shrnul citací z knihy Perks of being a wallflower: „We accept the love we think we deserve“. A já si momentálně nezasloužím nic.