Všední nevšednost

Anotace: Všední věci jednoho nevšedního dne...

Kdyby se mě někdo zeptal, co si představuju pod tak krkolomným souslovím jako je "Všední nevšednost", asi bych nebyl tak rychle hotov s odpovědí.
Nevím proč, ale pracovně jsem tento den nazval "Všední nevšedností" a vlastně ani nevím proč, snad okolnosti.
Včera, dnes a možná i pro zítřek budeme moci použít tento pojem, který plně vystihuje dobu, jež je nesena pojmem uspěchané doby, která zapomíná na nevšední a neuvěřitelné. Co je na tom zvláštní?

Když uvažuji o pojmu, který se vštípil do mého pojmového myšlení, domnívám se že dnes i denně každý zažívá "Všední nevšednost", a to ať je pracovní den, sobota, či neděle. Každý vidí "Všední nevšednost" v nečem jiném, ale existuje určitě něco společné pro všechny, co je společné, co té "Všední nevšednosti" předchází. Chtěl bych tuto úvahu uchopit jako zamyšlení nad tím, co všechno předchází tomu, co jsem pracovně nazval "Všední nevšedost". Jestliže tedy existuje něco, jako všední, zřejmé, rutinní, pak exituje i nevšední, jemné a citlivé, tedy to co si od nás vyžaduje mnohdy pozornost a přitom i my jsme k tomu necitliví, lhostejní a necítíme potřebu věnovat se tomu. A proto se snažím vysvětlit to co "Všední nevšednosti" předchází, co ji zakládá a jak je to vůbec s "Všední nevšedností".

Kdybych měl plně, důsledně a celkově postihnout tento pojem, nepovedlo by se to, ale přeci něco jen bych byl schopen k tomuto uvedenému říci.

Tedy pokud je "Všední nevšednost" tak nevšedně-všední, pak je každá nevšednost nevšední, je tedy všední každá věc, každý jev, každý fenomén. Kdo se nedostal přes první slovní hříčku, uvidí, že to není tak složté. Jenom jsem asi složitě chtěl sdělit jednoduchou myšlenku, totiž že vše co je rutinní je normální ale i to co není rutiní, si tuto normalitu žádá.

A teď právě nastává problém, který trápí každého nás. Co je normální, všední, rutiní, jaksi zřejmé? No, na to není jednoduchá odpověď. Každý má jiná psychologická a psychologizující kritéria pro hodnocení všednosti, ale základ, jakási komponenta, která je všem zřejmá a pro všechny stejná je zřejmě hodocení dle prožitku, počitku, empírie, pokusu, tedy podle určité smyslově verifikovatelné a vykazatelné zkušenosti. A s tím souvisí právě pojem "Všední nevšednost". Je tedy pracovní den, v práci, či ve škole, nebo kdekoli jinde "Všedně nevšední" a nebo je to citlivé a žádá si to pokaždé jinačí přístup, jinačí podmínky a jinačí uchopení? No snadné to rozhodně není, ale co lze snad doufám vykázat zcela zřejmě je to, proč někdy máme tvrzení takové, jindy opačné. To co je "Všední nevšednost" jsem se snažil již zevrubně popsat, ale co ji předchází, je složitější problém. Pokud bychom uvažovali o všedních věcech, událostech a jevech jako o všedních, pak ty nevšední jsou jaksi unikátní, a po málu se vysytující. Tedy je každodení život všedně-nevšední? To že chodíme do stejného kursu, potkáváme se se stejnými lidmi, sedíme na stejném místě, jezdíme pořád stejným prostředkem městské dopravy, chodíme po stejných cestách, je to všední, či nevšední, pokaždé jiné? Zdá se že to je banalita, ale za touto banalitou se skrývá psychologické a psychologizující kritérium hodnocení toho, co lze nazvat "Všední nevšednost". Vypůjčím si zde pro demonstraci jeden dopravní prostředek, např. tramvaj. Jestliže je to pořád ta samá tramvaj, s tím samým číslem jedoucí po stejné trase je vždy naše zkušenost s tou onou konkrétní tramvají vždy jiná. A takto je pro pochopení abstraktního výrazového pojmu doufám učiněno za dosti. Jistě lze takto uvažovat i o více příkladech, nicméně to nechme stranou. Zaměřme se na předpoklady hodnocení, zda-li jsou všední věci, tak jak jsem uvedl všední či nevšední. V podstatě existencionalismus a k tomu ještě existencionální psychologie uvedla na scénu několik velkých témat. A téma všední nevšednosti, by se do této kategorie jistě dalo zařadit. Nicméně. Řekl jsem co je "Všední nevšednost", uvedl jsem konkrétní příklad, a nyní doufám se již dostanu k fundamentu celého pojmu. Celý tento pojem vychází jako logická myšlenková konstrukce mající předpoklad v tom, co lze označit za psychologické a psychologizující kritérium. Toto kritérium je založeno na našem sensuálním poznávání a poznávání na základě věmů. Jsme celý život, a ještě před ním atakováni různými kontakty, určitými impulsy, jež v nás vyvolávají určité pocity, tedy snad možná i emoce a patrně i "Všední nevšednost". Jako hodnotící kritérium z něj pramení, z fundamentu pojmu vyrůstá možná pro někoho tak složitá myšlenková konstrukce. Ale pochopením této konstrukce odhalíme citlivou složku toho, co se ve "Všední nevšednosti" ukrývá. Je to právě ta citlivost k pojmu, která je dána tím, že sama si od nás žádá pozornost a není našim smyslům lhostejná, je akutální a žádá si být v popředí. V mediálním světě, jak je tato postmoderní doba označená, bychom museli pod tíhou břemene všech počitků a věmů upadnout na kolena a zůstat ve spárech mediálního démona, jež na nás útočí. Ať jde o reklami, noviny, tisk, zprávy, dění ve světě, ale i u nás, přes informace ve vzdělávacím okruhu, v okruhu přirozeného (praktického) života, tak i v tom theoretickém, nebylo by jednoduché vymýtit si cestu tímto houštím informací. A právě mediální doba snad, snad ne, v nás vyvolala necitlivost k všem smyslovým věmům, jež chtějí být aktuální. Každý posuzuje svojí optikou svět v němž se nachází, do něhož je vržen, každý zkoumá své okolí ve kterém bytuje, které sdílí v obecném pojetí s ostatními (ať to nazveme svět, stát, či obec), a proto každý má na dané konkrétní svůj úhel pohledu. Ale předpokladem tohoto úhlu pohledu je vnitřní resistence k pojmu "Všední nevšednost", jež vyvstává z individuálního otupění toho kterého konkrétního. Otupění k smyslovému vnímání okolního světa, který se jako res extensa /rozprotírá kolem nás/. A toto otupění má na svědomí právě ztráta duchovního potenciálu mající kořen v lidském rozumu. Tedy technisací, matematisací a radikalisací se duchovno v rozumu lidském vytrácí, neboť všechno za nás řeší vědo-technika. Vypočítává, přenáší data, ohřívá jídlo, přináší světlo, a kdoví co všechno ostatní. A právě v duchu jakési inteligence, rozvoje duchovního potenciálu (jež si "vědci" od technisace světa slibují) se vytrácí pravá rozumová a intelektuální vdělanost, schopnost a potencionalita toho kterého konkrétního. A právě i s tím přichází otupění a resistence a pojem "Všední nevšednost" si žádá slyšení a také nápravu, či rehabilitaci. A k tomu by mohlo posloužit propojení v sensuálním vnínámí světa v kooperaci s duchovním theoretickým viděním a nazíráním na svět. Svět by nebyl pouze v naivním před-pochopení, ale dostával by "tři dé duchovně-empirický diametr".

A o to celé mi jde. Propojit vnímání světa optikou naivní technisace a zároveň duchovního vnímání světa, například skrze transcendentální pojmy, nebo metafyzickou ontologii. Ztrátou všednosti světa jsem se zabýval dlouhou dobu a jako takové je tato úvaha vyvrcholením snahy postihnout problém jež si "Všední nevšednost" žádá. Skrze syntésu duálního světa. Světa fenoménů a světa idejí.