Ožehavá témata - drogy

Anotace: Osobní zpověď

Nevýhodou mladého člověka je, že nedokáže rozlišovat, co je a co není správné. Ve věku zhruba šestnácti nebo sedmnácti let touží vyzkoušet spoustu věcí, ale svým neobjektivním pohledem není schopen rozpoznat, co je pro něho dobré.

U mě to bylo podobné. Když jsem poprvé zkusil trávu, připadalo mi to jako perfektní věc. Smál jsem se jako lečo. V touze po dalších „skvělých“ zážitcích jsem začal trávu konzumovat častěji. Po zhruba roce jsem se stal každodenním kuřákem marihuany. S odstupem několika let musím přiznat, že mi to otevřelo jisté cesty, které bych bez této drogy asi nikdy nenašel. Problémem, jako u většiny drog, je to, že člověk ve velké míře případů není schopen přestat. Nedokáže si drogu odříct, ani když už mu nic nedává. Aniž bych rozuměl vnitřním pochodům, které se ve mně odehrávaly, instinktivně jsem zatoužil okusit ještě něco většího a lepšího a šílenějšího než nabízela tráva. Sáhl jsem po tripech. A to bylo opravdu šílené. Zvláště když mým prvním tripem byl DOPP (nebo DOOP), teď už si přesně ten název nepamatuji. Zažíval jsem obrovské několikahodinové halucinace. Opravdu extrémní zážitek, který jsem si chtěl zopakovat znovu. A to je začátek každého smrtícího dobrodružství. Ochota jít do toho znovu. Nebyl jsem schopen říci si dost, přestaň! Potřeboval jsem to, protože jsem byl mladý (a stále jsem, ale už přece jen o něco starší než tehdy) a hledal jsem. Co? Hledal jsem smysl této existence, smysl mého života a myslel jsem si, že droga otevře doširoka bránu mé mysli a také vrata poznání. Bohužel se nic takového nestalo. Drogy mě přivedly k větší pohodovosti, klidu a míru. Ale zároveň mi vzaly svobodu, nejednal jsem já, ale ony. Byl jsem otrok. Po eskapádě s tripy jsem se pustil do experimentu pervitin. Všichni o tom mluvili, jak zjišťuji v poslední době, není výjimkou, že tuto drgou pravidelně konzumují čtrnáctiletí a patnáctiletí. Marně uvažuji, kam až dospějí. Pervitin byl pro mě drogou fyzickou. Ovlivňoval mé tělo, zrychloval mé reakce, byl jsem schopen pařit deset a více hodin bez jakékoli únavy. A další den a na další párty jsem ho chtěl zase znovu. Neodvažuji se říci, kde bych skončil nebýt toho, že můj nejlepší kamarád mě doslova přinutil, abych si už nic takového nekupoval. Někdo tvrdí, že si dá jednou za dva týdny a jinak je čistý. Ale kde je hranice? Kdy si tělo zvykne na dvoutýdenní odstupy a začne si žádat více? Kdo to ví? Rok, dva je to v pohodě, potom už si dáváš jednou týdně, pak dvakrát a potom se už vezeš. Znám lidi, kteří tvrdili, že to mají pod kontrolou. Připomínali kostry, žebra jim ostře trčela z těla, měli hubené a propadlé tváře. Ale fanaticky říkali, že je to v pohodě, že oni závislí nejsou.

Myslím, že časem už ani nejde o zážitky, dobrodružství a podobné věci, ale o potřebu. Svět ztratí ostré kontury a stane se z něj šeď, přes kterou prosvěcuje světlo drogy. Droga láká ven z průměrnosti, dodává odvahu a z člověka se rázem stává něco navíc. Ze začátku je to i frajeřina. Jednou jsem zaslechl rozhovor dvou kamarádů, kteří se frajersky hádali, kdo toho zkusil víc. Co je na tom sakra za frajeřinu?

Tato úvaha je čistě můj osobní názor, který vychází pouze z mých vlastních zkušeností. Někdo jiný má možná jiné zkušenosti. Moje zkušenost je taková, že droga mě uměle odnášela do iluzorních světů, kde nic nebylo opravdové, vše bylo upravené a neskutečné. A to nechci, protože to je cesta do pekel. Droga působí závislost a posléze i rozpad osobnosti. Nebyl jsem schopen posuzovat, co už je za hranicemi normálnosti. Zjistil jsem, že svět je zde proto, abych se z něj radoval, abych ho užíval a především abych miloval. Všechny a všechno. Uvěřil jsem v Boha a to mi stačí.