Víra v anděla

Anotace: „Víra je silou života. Žije-li člověk, tedy v něco věří. Kdyby nevěřil, že je třeba pro něco žít, nežil by.“ (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Lidé sní, doufají, přejí si… Každý z nás má v životě své sny, plány, důvod, pro který žít…
Nedávno jsem nahlédla do knihy citátů. Je vlastně zvláštní, proč lidé čtou citáty. Asi v nich hledají pravdu, návod na vyřešení situace a nebo se chtějí jen pobavit či zamyslet. Tak jako tak, já v knize našla citát, který mi uvízl v síti myšlenek:
„Víra je silou života. Žije-li člověk, tedy v něco věří. Kdyby nevěřil, že je třeba pro něco žít, nežil by.“
Takto Lev Nikolajevič Tolstoj vyjádřil smysl života ve třech větách.
Vzpomínám si na to, o čem jsem vždy snila. Chtěla jsem mít anděla. Chtěla jsem se dotknout nebe. Chtěla jsem se procházet po vodní hladině. Chtěla jsem se vznášet ve vzduchu a proletět se nad krajinou. A chtěla jsem, a to stále trvá, zažít štěstí. Jenže dělám zdánlivě chybu, která se nedá odstranit. Občas se ocitám ve tmě a snažím se raději nevzlétat, už jen ze strachu, že opět spadnu a propadnu se ještě hlouběji. A proto jsem celý ten čas, který mi byl zatím vyměřen k životu, hledala tmu a pokoušela se ji vyjádřit. Poté jsem se jí skutečně dotkla a ucítila její chlad a bolest. A od té doby mám v hlavě jen to jedno slovo:světlo. Světlo je život, světlo je příležitost, světlo je naděje a skutečnost. Obsahuje štěstí, smích a krásu… Tak ho vnímám.
Ale není jednoduché se jen tak dostat pryč… Melancholie se mi zařezávala do srdce a já jsem kvůli ní nemohla dýchat. Nikdo mi nepodal pomocnou ruku a přes tu tmu, kterou jsem se obehnala jako zdmi, jsem neviděla ani skulinkou ven.

Náhle se zablesklo a do mého života vstoupilo světlo. Otočila jsem se. Někdo rozsvítil, ale mé oči byly světlem tak zaslepené, že jsem ho spatřila až po chvíli. A stál tam. Můj anděl. Bílý, krásný a skutečný. Přistoupil ke mně, pohladil mě po tváři a pošeptal mi, že se mám chytit jeho křídel. Poslechla jsem a on vzlétl. Letěli jsme spolu krásnou tmou, za světel pouličních lamp, za vůně chladné noci, za zvuku světa. Letěli jsme celé hodiny, dny, měsíce, roky... Byli jsme spolu a já žila. I na prchavý moment. Daleko od všeho. Od zla, nenávisti, válek...toho pekla, co nás obklopuje... Poprvé jsem svobodně dýchala...
Měla jsem anděla, dotkla jsem se nebe, procházela jsem se po vodní hladině a zažila jsem štěstí. Moje přání byla splněna. Až na jedno. Na lásku.
Anděl mě opustil. Náhle, nečekaně, nepřipraveně. V náručí mě snesl zpět na zem. Světlo, které předtím rozsvítil, pořád svítilo. Nenapadlo mě, že se musím vrátit. Chytila jsem se jeho dlaně, ale nebyla jsem schopná slov, které by ho zastavila v jeho úmyslu. Nevím, proč mi nic nepověděl, ale cítila jsem, že jeho ruka pomalu vyklouzává z té mé, až se mi definitivně ztratil. A světlo v té chvíli zhaslo.... A já se opět probudila. Pouhý sen!!!

Ale náhle mi to všechno došlo. A to i přes to, že anděl před svým odchodem zhasl. Už nebyla ta tma jako předtím, obklopovalo mě šero. A pochopila jsem i ten citát. Člověk, který chce žít, musí věřit.
Lidé věří v Boha, na přátelství, v lásku na první pohled, v mír, ve štěstí, v mýty, v pověry, krásu i dobro… Ne, já nechci křičet, změnit svět. Nedokážu však ani prohrát. Chci být - zatím nevím co přesně. Ale pokud ve svá přání nebudu ani věřit, nemám šanci na jejich naplnění. A tak, když se zase ocitnu na kolenou, znovu vstanu a začnu zase doufat. Budu věřit v lidi, tedy i ve Vás. A vím, že to vždycky nebude snadné. Vím, že začít někomu opět důvěřovat vyžaduje mnohdy hodně úsilí i času. Ale až moje hodiny odbijí půlnoc, nechci si vyčítat, že jsem se nesnažila. Máme každý jen jedny a je jen na nás, jak strávíme čas, který nám byl na nich vyměřen. Proto by se měli všichni lidé, co právě stojí na skále osudu a neví, jak dál, otočit a sejít zpět do údolí. A to opět připomínám, že tuším, jak ta cesta nebude snadná. Sama si své okamžiky štěstí uvědomuji až mnohem později. A tak stále čekám až se před mnou na obzoru objeví moje zaslíbená země štěstí, kam bych směřovala své další kroky. Možná se mně osobně štěstí také nemusí podařit najít vůbec nikdy, ale tu odpověď nemohu znát.
Ale v co tedy věřím já? Věřím na lásku, v sebe sama, a tudíž že i jednoho dne poznám pravé štěstí. Jsem si tím téměř jistá. A tím jen můžu potvrdit, že jak praví citát, víra je opravdu onou silou života. Umí mnohdy i léčit.
Víra je přesvědčení, že jednoho dne bude dobře…
Víra znamená, že když budete padat, někdo Vás chytí…
A co Vy víte? Třeba jednou potkám i anděla…