Přesýpání

Anotace: když vám myšlenky odletí jinam...

Hm, neotevřu…už je nikdy neotevřu. Je mi příjemně. Ležím se zavřenýma očima v posledním kristově gestu a písek mě obklopuje se všech stran. Jen shora si vánek kreslí cesty po kůži, zahřáté africkým podvečerním sluncem. Svět zmizel a šumění moře uspává. Myšlenky odlétají někam, kde je nechytím. Propadám se hlouběji a hlouběji a už nejsem... Slyším řinčení zbraní, útržky dva tisíce let starých dějů. Tady se to odehrávalo, tady se měnil svět a staré pořádky ustupovaly novým. Vidím barvy exotických látek, rozevlátou tyrkysovou a slunečně žlutou, levandulovou a rumělku, cítím vůně exotického koření, skořice a vanilky. Cítím rozbředlost lichvářských Punů, s homolemi tuku na hlavách, kteří si pro ochranu své otčiny najali nájemné žoldáky a raději zaplatili penězi než vlastními životy, vnímám hrdost a pýchu mocichtivých Římanů, co šlápli vojenskou botou na území jiného národa a nikdy nelitovali. Zbabělost a mírumilovnost proti statečnosti a dobyvačnosti…Není černá ani bílá. Vše se prolíná do různých odstínů šedé. A spravedlnost je vždy na straně vítěze. Historici přece zapisují, až když je po všem. Slyším pláč žen, které přišly o své děti, manžely a otce a jsou tak zbytečné, že je v žádné kronice nenajdete. Jenom dodávají bojovníky… Vlastně se celý svět dělí na Římany a Puny. Kam patřím já?
Promnu písek mezi prsty a bezmyšlenkovitě prosypávám zrníčka jako závoj. Nedá se udržet, nedá se uchopit, nedrží pohromadě… jako někdy lidé…Možná se narodíme jako pískovec, kámen ne moc měkký a ne moc tvrdý a pak na nás praží slunce a útočí voda a drtí nás čas a děje a najednou se rozpadneme…Jsme jako písek. Možná, že tahle pláž je plná lidí, kteří už nedrží pohromadě. Po posledním náporu eroze se už neposbírali do tvaru a teď tady leží a jen trvají v polosvětě. Možná občas zavane silnější vítr ze Sahary a na chvíli jim dá těla. Zvedne je a roztočí v divokém tanci a ona víří a proplétají se a snad se i pomilují…jen na chvíli. Pak se vítr utiší a těla se znovu rozprostřou do žlutavých neuchopitelných zrníček.
A co já? Držím ještě pohromadě? Můžu ještě vstát?
Zdá se že můžu…fouká pouštní vítr.
Smím prosit?