Nihilistická esej o existencionalismu

Anotace: marná snaha aneb výkřiky do tmy

Nihilistická esej o existencionalismu
(marná snaha aneb výkřiky do tmy)

Kolikrát jsem tam šel. A nikdy jsem nedošel. Asi to bude tím, že jsem nevěděl kam jdu. A přece jsem šel. Zdá se to být marnivé? Nebo Absurdní? Nepopírám, je to tak. Na mysl přicházejí otázky proč to? Však jak já to můžu vědět? Samozřejmě, že nemůžu. Každý by se měl ptát sám sebe kam jde. Ne, kam chce jít, i když to vypadá, že jdeme tam, kam chceme, nebo si myslíme, že tam směřujeme z vlastních pohnutek. Nabízí se snad jediná odpověď, která definuje cíl cesty: Smrt!
Kdo tedy může řídit svou cestu? Ať jdeme na křižovatce, kterýmkoli směrem, tak cíl je vždy jasný, přestože ho nikdo vidět nechce. Snadná cesta nebo skalnatá a hrbolatá – výsledkem a cílem je vždy již ta zmiňovaná vysvoboditelka.
Snadná cesta je nudná a ta horší je sice, možná, o něco zábavnější, ale absolutně stejně zbytečná, marnivá, absurdní, fraškovitá, groteskní, tragikomická jak ta první. Ne Božská komedie – Ďábelská komedie je to!
Jak přežít, než dojdeme k Smrti! – Takto by se dal nazvat podtitul pojmu „život“. Avšak tak jako je zbytečné bytí, tak také tato, s trochou dobré vůle „esej“. Vysvětlovat zbytečnost všeho je jako „hluchým vyprávět, co píseň znamená a slepým, co jsou křídla labutí“, jak krásně vyjádřil v jedné písni Karel Kryl. I když tato citace vyznívá tak, že zbytečná není, je to jen iluze krásné poetiky. Ale asi tak bych vyjádřil tu zbytečnost něco vysvětlovat. Ještě mne napadá jeden výňatek z Krylova textu: „Nač vlastně lháti, když ti stejně nikdo nevěří…“. Jistě je to trochu vytrženo z kontextu Krylových písní, ale chci zde jen vyjádřit mou myšlenku, v kontextu této eseje.
Ale zpět k tématu. Jak jsem tedy napsal „všechny cesty vedou do Říma“. A k cestám samotným:
Můžeme se tedy na cestách něčím zabavovat, ale jsou to vždy jen iluze, které mají za úkol odvést pozornost od té nudy a zbytečnosti světa. Omámit mysl, aby nemyslela, aby nikdy nepřemýšlela o cíli. To, co lidé nazývají tzv. cíly jsou jen další nudné mezibody k tomu konci (ne)vysněnému. Spousty samozvaných humanistů/spasitelů namítá, že pomáhat potřebným zbytečné není, stavět se za práva chudých, šířit mír a války za mír a tisíce podobných věcí, které si jistě dokážete představit. není to jen pomoc zbytečných zbytečným? Vzhledem k cílům „společnosti svaté“?: dle mého: Marná snaha.
Na druhé straně jsou ti, kteří tvrdí, že je třeba si užívat života dokud to jde. Proti tomu lze máloco namítat. Snad z hlediska prvních: Egoismus. Ovšem v nich se egoismem stává pomáhání druhým podstatě kvůli sobě samým – pro zabavení, spasení se, i když jim samým to připadá ušlechtilé. Iluze, Demagogie… to jediné je svět! Je třeba si uvědomit, že všichni stojí na cestě, která má stejný cíl.
A zde se posuneme dále: Je cíl jedince koncem? Mělo by člověku záležet na budoucnosti, které se účastnit nebude? Na potomstvu? Evoluci? Možná by bylo lépe si tyto otázky upřesnit. Má člověku záležet na budoucnu, když jednou bude stejně po Smrti? Jestliže je evoluce jeden nějaký ucelený řetězec, člověk je potom článkem toho řetězce – jeho součástí. Tudíž by mu na tom záležet mělo. Ale pokud Smrtí jedince skončí jeho „povinnosti“ vůči lidu budoucímu, tak, i když to opět bude znít egoisticky, je to naprosto fuk – „po nás potopa“.
Ale tyhle dva body tak nějak závisí na „pohledu na svět“, proto zkusím definovat ten správný. Měl bych se na něj, myslím, zeptat takto: „Má evoluce smysl?“ Toto se však odvíjí od ještě hlubší otázky, o smyslu a existenci světa, vesmíru a jsoucna vůbec.
Myslím si, že je třeba vše brát úplně od prvopočátků, od základů. Nelze říci, že odpověď na otázky pozdější, pokud nejsou zodpovězeny otázky základní.
Tedy pojďme již k věci. Vznik jsoucna! Jak je možné, že jsoucno vzniklo? Nejznámější vědecký názor je Velký třesk. Prostor a čas vznikly výbuchem hmoty zhuštěné do jediného miniaturního bodu o nesmírně obrovské energii. Ale kde se ten bod vzal, když nebyl prostor ani čas? Nemohlo to vzniknout – z ničeho! Nemohl de facto být. Připadá mi to skoro jako náboženské dogma, přestože si to vědci zdůvodňují všelijakými hypotézami o antihmotách a podobných výmyslech zastřených, iluzivních myslí.
Vše, co se děje, by se molo odehrávat v prostoru a času. A zde se již dostáváme k, v pravdě, metafysickým otázkám, které jsou za hranicemi lidského poznání, a s nimiž můžeme pouze polemizovat.
Tak tedy vše muselo vzniknout v prostoru a času,, ale kde se vzaly tato dva fenomény, ve kterých „žije“ celé naše bytí? Že by snad sám prostor a čas byly nějak nutně dány samy sebou, a priori? Nebo vznikl čas nezávisle na prostoru a naopak? Ale jak? Pokud nebyl prostor, tak čas sám o sobě nemohl „být“, „neměl kde plynout“. A naopak pokud nebyl čas, tak prostor zase neměl vzniknout kdy!, nebyl čas, nic nemohlo „plynout“ ani „vznikat“.
Z tohoto vyplývá, že jsoucno vůbec, je nutně a priori metafysické. A možná by se dalo říci, že jsoucno takové, jak ho vnímáme vlastně vůbec neexistuje. Nemělo kdy, kde a jak vzniknout. Tudíž vše je jen iluze, nebo jak tomu říká buddhistické učení „Maja“ (závoj). Možná by se tato iluze dala považovat za nějakou formu nehmotného, bezčasého, bezprostorového Psychična, které samo sebe nemůže a neumí pochopit, proto si vytváří iluze času, prostoru, fyzična, a vůbec všechny poznatky. V tom případě je potom i oné „(ne)Psychično“ ničím, stejně jako ona iluze. Z těchto závěrů vyplývá můj Nihilismus. Proč tedy to Psychično nemůže pochopit, že vlastně není? Možná si to tak samo určilo? Je to problém poměrně neřešitelný. Snad t správně definoval Arthur Schopenhauer ve svém citátu: „Svět není ani logický ani nelogický, nýbrž alogický.“ Nebo J. W. Goethe: „A co když přírodu nakonec zdůvodnit nelze?“
Možná to teď bude znít z povrchního hlediska dosti jednoduše, ale dle mého (alogického) názoru si prostě stačí „jen“ toto vše uvědomit, musí si to uvědomit to naše nevědomé, bezčasé, bezprostorné, nehmotné Psychično, které tak potom samo sebe popře a dosáhne toho, že fakticky fyzicky ani psychicky nebude, zruší se z nicoty a stane se „uvědomělým ničím“ (nic již samozřejmě transcendentálně nutně je, ale teď si to uvědomí), tzn. nebude přemýšlet o tom, že není, ale nebude „vskutku“, tudíž ani přemýšlet. Dalo by se to přirovnat opět k buddhismu. Buddhismus má za nejvyšší poznání Nirvánu, čímž chápu, že se člověk vysvobodí z věčného koloběhu života a Smrti, a výsledkem je zhruba to „uvědomělé nic“, které jsem popsal. Já samozřejmě s buddhismem nesouhlasím v reinkarnaci – je to dogma, stejně jako jsoucno! (a v podstatě i jako to, co píši). Ale ve výsledku, v Nirváně, má buddhismus pravdu.
Tak již jsme se dostali k nehlubším základům, jaké můžou být a k nejvyššímu poznání, tudíž se můžeme vrátit k tomu, co je mezi tím, k již vyřčené otázce: Má evoluce smysl? Z předešlých definic můžeme už jednoduše na tuto otázku odpovědět. Nemá! Protože evoluce neexistuje – je to iluze, Maja, závoj. A když to shrneme všechno, tak smysl nemá nic, protože fakticky neexistuje nic. Jde jen o to si všechny tyto fakta a poznání uvědomit a popřít sebe, svou vůli! Však nejsem si jist, zda-li to někdo někdy dokáže.
Závěrem jen pár vět obecně.
Chápu, že se Vám to bude vše zdát příliš absurdní, možná málo srozumitelné, kostrbaté, mnohé věci nelogické a zvláštní. Budete si říkat, že si často protiřečím. A já to opět (alogicky) nepopírám.
Tímto esejem, jemuž jsem dal podtitul „marná snaha aneb výkřiky do tmy“, jsem chtěl „pouze“ pozvracet tento povrchní svět odporným sekretem, jež obsahuje mé myšlenky a názory plné Nihilismu a Dekadence.
Na „filosofický“ esej to bude vypadat možná přehnaně, neodborně, komicky a neobsáhle. Vypsal jsem všechny problém, na které jsem si zrovna vzpomněl, a které mě v tuto dobu trýzní. Jistě jsem položil otázky metafysické, na které lidský mozek odpovědět správně nemůže – lidský mozek? Ten zvířecí oříšek plný vakua.
Možná bych mohl napsat věnování. Dělá se to tak, ne? Inu… Tento spis věnuji termínu, který jsem si zde vymyslel – „Uvědomělému neexistujícímu nic!“
Můžete se nad tímto „dílem“ zkusit zamyslet nebo se mu alespoň zasmát: Vždyť vše je jenom absurdní tragická komedie.

Závěrečné motto:

„A bylo ticho
pod zkurveným křížem“

(František Halas, Barikáda, 1945)