Mocná síla řeči a mlčení

Anotace: Řeč jako to, co není všední

Složité je, vysvětlit obratnému rhétorovi, stejně jako kontemplativnímu člověku, který mnoho slov nenamluví, jak velkou mocí oba dva jsou vybavení, čím doopravdy disponují. Síla řeči a mlčení je prostředkem, který si mluvka, stejně jako nemluva do hloubi své „ne-znalosti“ nedokáží uvědomit. Myslí si, že když budou říkat mnoho, stejně jako když neřeknou nic, že jsou postaveni mimo oblast konfrontace, mimo oblast lidského života, mimo oblast dění zde, uvnitř této planety, tohoto kosmu. Mluvení je podstatou, pokud nejde o žblepty a liché, povrchní povídání, prostředkem, jež dokládá, co se v potenci řeči skrývá. Umět mluvit, účelně, efektivně, cíleně, fundovaně, erudovaně a obratně, s pregnantní přesností, je čímsi, co je post-moderní přežitek. Vyjadřujeme se častokrát velmi „odborně“, k tématům které nás každodenně oslovují, ba nevíme o nich téměř nic. Cítíme se být povoláni sdělovat a říkat to, k čemu nejsme oprávněni, tvořit z toho důsledky a závěry. Jsme jen pouhými „mluvky“, pouhými „řečníky“, kteří s cítí dobře, když mohou jakkoli reagovat a komentovat vystoupení druhých, i přesto že o dané problematice nic nevíme. Kdosi, i když já nevím kdo, nám svěřil kompetenci k tomu, abychom mohli říkat cokoli, jakkoli a kdekoli. Mluvíme nevhodně, neúčelně, necíleně, a nejsme schopni argumentovat ve vyřčených tezích, tvrzeních a míněních. Jsme necitliví a neuvědomujeme si, proč. Snad počasí, doba, stres? Kdo ví. Ale je to problém. Lidé všeobecně mluví o věcech, které jsou povrchním žvastem, pouhou plevou. Neříkají nic vnitřního, nic o sobě, pouze se mluví, aby se mluvilo. Efekt řeči byl ztracen, vytratil se a s ním bylo potraceno i to, co řeč v podstatě sama v sobě a sama o sobě měla říkat, sdělovat a tedy nebýt sama o sobě účelná, nýbrž měla být neúčelná a neúčelová. Měla by být svobodná, sama pro sebe a hlavně nikterak redukovaná. S fenoménem, což tak vzletně a noblesně označuje cosi, co je otázkou každodenního života, jakým je řeč, hospodaříme jako ti nejhorší hospodáři. Na peníze, si ale dáváme větší pozor. Máme-li zaplatit za energie, úradek, či jídlo, dopravu, za domov, jsme hodni pečlivého rozvažování a uvažování. Ovšem o tzv. „bez-platné“ řeči málokdo přemýšlí, jak s ní hospodařit. Řečí nešetříme. Pouštíme ji plnou měrou „k Pánu Bohu a nazdařbůh“ jenom tak svévolně. Ale zato s ventilací v oknech, které necháváme otevřené v topné sezóně, našich bytů, peněz, které poputují jinému za služby do pokladny jsme připraveni pečlivě bazírovat a spekulovat jak s tím. Proč tomu není tak i s řečí. Propadla se řeč kamsi, kde není důležité s ní umět hospodařit? Můžeme ji jenom tak neřízeně artikulovat našimi rty, ústy, hlasivkami směrem do toho objektivního světa? Ba to by bylo jistě žalostné, a je to žalostné, proto o tom taky jednám, že s řečí se pramálo hospodaří, ni lépe tomu nebude. Možností jak se toho vystříhat, je přenést důraz na řeč a na to, proč ona sama existuje. Není čímsi co by mělo mít účel jiný, jinačí. Ale řeč sama o sobě účel má a my její pravý účel poznáváme na základě toho, jak s řečí umíme hospodařit. Vyjadřováním o řeči, stejně jako o vhodných výrazech, pojmech a prostředcích řeči, se nám dostává toho, jak řeči samotné rozumět. Jedině tak, že řeč sama, nikoli jiný, nezprostředkovaný účel k nám promlouvá. Jedině tak se řeč sama projeví, jedině tak, když se za ní a v ní nebudou části „účelové“ řeči. Nikoliv však nelze pojímat „účelovou řeč“ jako řeč účelnou. Účelový a účelný to je v této souvislosti rozdíl. To co je účelové nebývá povětšinou účelné, protože je to účelové, a je to nástroj, je to instrument. Účelná řeč je to, oč mi jde. Je nutno pozvednout řeč na její místo, na její nejvyšší místo, a dostat ji až tam, odkud ne svým zaviněním byla vytržena, ponížena a degradována. Proto má i hodně lidí různé projevy, řeči a proslovy. Mají účelovou řeč. Nikoliv jakkoli účelnou. Mluví k nám účelová média, účelové ideologické rádio, internet, noviny, tedy veškeré prostředky jsou účelové, a jakákoli stopa účelnosti se z nich pozvolna vytrácí, stejně jako aroma z nepravých, laciných sáčkovaných čajů. Je to prostě pryč. Dostává se k nám nesolidní, neadekvátní, pohoršující a ponižující řeč, která tak snižuje nejen lidskou důstojnost, lidskou svobodu a pravé poznání, ba víc nás ještě uvádí do toho, abychom přijali podezření a domněnku, že s řečí je tomu tak, že je čímsi, na co se nehledí se zvláštním zřetelem. In concreto, jde o např. komunikaci, řeč v prostředku jakým je např. mobil ní telefon. S příchodem mobilního telefonu se poprvé měla možnost lidská společnost sama potýkat s tím, jak obtížně udržitelné je, aby si jazyk udržel standard a aby sám v sobě, svých možnostech neupadl. Opak se stal pravdou. Mobilní telefon, se svou omezenou kapacitou, kterou mu jeho uživatelé častokrát velmi rádi propůjčují, nám říká sám, ano napište např. zkratky, dvojsmysly, či prostě zkrácené formy. A proč? Jde přeci o naše peníze! Máme za „esemesku“ (jak se hovorově krátkým textovým zprávičkám přezdívá) zaplatit o korunu více, jenom proto, že volíme správnou interpunkci, diakritiku a větnou skladbu? Proč? Moderní komunikace není založená na účelnosti, ale na účelovosti. Není čas si vzpomínat a hledět do paměti, jak že se píše to, či ono, je-li toto věta hlavní, či vedlejší a má-li tam být čárka, či nikoliv. A je to taky o čase. Dneska se prstoklad a znalost psaní na počítači, či mobilním telefonu stává zcela běžnou součástí dnešní post-moderní doby. Ztrácí se obecné povědomí a taktéž i znalost správného, neredukovaného a pravého jazyka. A právě tento mobilní telefon mohl být tím, več autor mohl doufat při jeho realizace, realizaci ideje mobilního telefonu. Tento mobilní telefon mohl poskytnout to, jak správně např. vychovávat v jazyce a komunikaci, jak si osvojovat a opakovat správné syntaktické a gramatické dovednosti, leč opak je pravdou. Místo zvýšení gramotnosti, či lépe umění ovládat jazyk, ve smyslu zvětšení dostupnosti mobilního telefonu, se z tohoto prostředku stalo cosi, co uvedlo jazyk, řeč a komunikaci tam, kde jistě ji nikdo nečekal. Završil možná proces úpadku a dekadence jazyka. A to je jenom jeden prostředek. Nechci zde pojednávat o tom, jak je to se všemi možnostmi jazyka, avšak, dalo by se. To ovšem není účel této práce. Účelem je upozornit, poukázat na citlivá a bolestivá místa, se kterými jsme každý den, každou chvíli, každý okamžik konfrontováni, leč v podvědomí a vědomí nám pípá ohlášení příchozí textové zprávy, bereme „mobil“ do ruky, a už už píšeme. Nikoli jazykově správně, ale prakticky, účelově, pohodlně a konformně. Non-konformní a správné je takové, kdy jsem ochoten pro to, aby jazyk nebyl v deficitu, obětovat tu svojí jednu korunu do zprávy, která bude stylisticky správně. Ale už doopravdy ne dál. Hodlám povědět ještě pár slov k tomu, jak je to s řečí a mlčením. Proto tedy i řeč, stejně a jakkoli je to citlivé téma, je i mlčení důležitou složkou projevu lidského konání. Akt mlčení, mám-li to tak nazvat pracovně, je ještě možná silnějším aktem, než akt řečnění, akt mluvení. To co mlčení skrývá ve své potenci, ve své moci a z čeho se nikdy nevydává, z toho je správná řeč živena. Když mlčíme, častokrát pro tento svůj akt máme jisté předpoklady, či určité postoje. Nicméně správné mlčení je stejně tak důležité, jako správné řečnění a mluvení. Neznamená to ovšem to, aby když něco vím a jsem-li na toto tázán, jsem neodpověděl i přesto, že to vím. Znamená to, že pokud vím, řeknu to, projevím se v aktu mluvení, ale zároveň pokud nejsem hoden adekvátní odpovědi, mlčím, a projevuji se v malosti a dlouhé cestě k metafysickému Bohu, k nevědění, které nás uvádí k mlčení, neboť mlčením, reflexí a malostí v tomto smyslu, se setkáváme s božským, s pravdivým. Právě a jedině takto si uvědomujeme vzdálenost mezi námi, a metafysickým Bohem, jež nám zprostředkovává řeč. Mlčet a mluvit, případně tázat se a odpovídat jsou důležité komponenty jazykové kultury, a rovněž i tím, kdy se člověk může setkat a být volán k tomu, že ještě máme se s něčím na naší cestě vypořádávat a co nám ještě schází. Dost a dost lidí by se mělo naučit taktéž „správně“ mlčet. Nikoliv nic neříkat. Nic neříkat a mlčet jsou dva rozdílné postoje ke světu. Nic neříká ten, kdo je lhostejný, ne-interesovaný, ten, který se s „tím“ nepotkal. Ten, kdo se s „tím“ potkal, nemůže nic neříkat, ten musí a může pouze „mlčet“. Tázavě a v očekávání něčeho dalšího může jen vyčkávat. Ovšem nemůže již nic neříkat, neboť se mu již klade otázka a první krok k vykročení ke komunikaci, k řeči jako takové. A jakkoli se to zdá zvláštní, je nutné toto mít na zřeteli. Mlčet je důležité zejména tam, kde jsme osloveni něčím, o čem nemáme nejlepší povědomost. Jsme nevědomí, ale to nás neodstavuje stranou, ale právě naopak, mlčením a očekáváním nás to přivádí k otázce, vyslovení, formulaci a artikulaci. Však také v dnešní době se málo lidé táží a více se reflexivně a kontemplativně zkoumají, niterně do sebe ponořeni a zahleděni. Jak egocentrické! Konfrontovat vlastní neznalost, o které mluvím, je v dnešní době velmi nemilé a rovněž i to působí velmi zvláštním dojmem. Každý chce účelově zapůsobit, druhého v rozhovoru oslnit, dát najevo převahu svojí nad ním, ale s tím čím se setkává je většinou sama neznalost. Lecjaký takový se snaží řečnit, ale neví vůbec nic o tom, že nemluví účelně, ale účelově. Nemlčí a ani to nedokáže. Nedokáže být něčím oslněn, osloven, něčím volán, něčím vytáhnut, vytrhnut a vykořeněn z každodenní všední, praktické a naivní zkušenosti. Jsme příliš hluční, příliš mluvíme, šumíme, a málo posloucháme hlasy harmonie, hlasy jež jsou v tichosti nám samy zvuky, jež se k nám dostávají. I toto je třeba mít na zvláštní zřeteli. Účelně budeme komunikovat tenkrát, až budeme schopni vymýtit z řeči paskvil, ve formě žbleptů, povrchního řečnění, mluvení neúčelového, atd. A hlavně až budeme právi toho, umět mlčet, naslouchat a tázat se, tak právě tam začne účelná komunikace, účelná řeč.