Nikdo mi zadarmo nic nedá

Anotace: člověk žije! nebo přežívá? (příteli)

Nikdo mi zadarmo nic nedá

Nikdo mi zadarmo nic nedá… a to je přesně to, co slýchám pořád, a proto jsem tak extrémně neuzpůsobená pro život. Podívejme se na průběh života- (narození) do patnácti jsi malé dítě, které samo nic nezmůže, pak žiješ pár let podle sebe, jak se ti to líbí a jak chceš, ostatními "dospělými" jsi považován za teenagera, který ničemu nerozumí a neví, o čem mluví, považují tě za přerostlé děcko, které neví, co s roupy, přesto je to asi nejsvobodnější část tvého života (dětství máme za sebou)... (nastupuje vysoká škola) všichni tvrdí, že to bylo jejich nejšťastnější období života, berou na tebe zřetel, poslouchají tě, máš svobodu... a toto období zabere jednu patnáctinu života, fajn (vysoká škola za námi - práce).
Jak sám určitě říkáš... problémy, problémy, problémy, času volného poskrovnu... přátelé a zábava?? Snad občas, ale je tady velký, VELKÝ útlum, taky se začínáš podezřívavě koukat na zatím neposkvrněné pubescenty a říkáš si, kam dali rozum. Mezito vtěsnáš rodinu a jediné, co tě čeká dalších 40 let je: vstát, jit do práce, vrátit se z práce, pobavit děti a partnera a jít si lehnout... (toto období ti průměrně zabere osm patnáctin života - možná budeš mít milenku/ce- fajn)... (nastupuje stáří) práce nikde, najednou klid a pohoda, naneštěstí tě začínají bolet klouby a pubescenti se mohou potrhat smíchy, když potřetí opakuješ, že sis zapomněl "brejle" - ano, ano, Altzhaimer není veselý, ale zkus to vysvětlit dětem, které neví, "co to je život"... nemáš co dělat, číst nemůžeš - brejle nemáš, běhat nemůžeš, luštit křížovky nemůžeš, koukat na televizi nemůžeš, můžeš jen sedět a čekat, kdy si pro tebe přijde smrt a snažit si vzpomenout, kam že se ti ten život vlastně vytratil...
A tohle ty chceš? Takhle prožít svůj život? Předpokládám, že nevěříš na minulé životy, aby sis na sklonku života alespoň mohl říct „no co, doženu to příště“… na smrtelné posteli se podíváš na svůj život a co uvidíš? Jak jsi žil jako jeden z mnoha, jak jsi každý den zažíval stejné situace, jak sis věčně říkal „ né, toto se na dospělého nehodí, toto já už dělat nesmím, co by si pomysleli ostatní“ a na co tohle, zatraceně, všechno je? Proč prací zabiješ víc než polovinu života? Proč problémy, co musíš řešit, zabiješ ještě mnohem víc? Tohle je něco, co mi zatím nikdo nedokázal vysvětlit a ani nedokáže… řekněme, že chápu, že do práce tě žene pud sebezáchovy - žít, ne přežívat, ale copak člověk pouze nepřežívá, když se pořád kontroluje, pořád se někam žene, pořád něco řeší?
A přesto… jsem si jistá, že ty nejsi ani zbla jediný, koho práce nebaví a stejně pořád existuje… asi na tom něco bude, asi bude mít nějaký význam, když přes tisíciletí dokázala ustát nápor nevole. Nejspíš je to tím, že je to pilíř společnosti, drží ji a zároveň rozděluje, dobře to chápu, ale proč má to královské právo, brát ti volnost a svobodu? Dá se považovat, že jsi svobodný, když musíš další den - řekněme na osm hodin - do práce? Žádná svoboda!! Dva dny nepřijdeš a jdeš třít bídu s nouzí, a kdo má právo rozhodovat o životě člověka? Jeden by řekl, že bůh, další, že nikdo a já říkám, že společnost:“ Nepracuješ?? Tak ty tady nemáš co dělat! Nikdo ti zadarmo nic nedá! A že je život o něčem jiném? To mi vysvětluj, až se ti podaří z nouze postavit chrám!“ tak… a takhle to je.
Peníze hýbou světem, práce hýbe světem, společnost hýbe světem… A tohle já nechci chápat! Vím, že to jinak nebude, musí to mít - a má - nějaké opodstatnění, když je to na světě už dlouho, ale já nikdy nebudu za jiný život než ten, kdy chceš, můžeš a děláš věci, co tě napadnou, klidně jít ven hrát panáka - nikdo mi za to nic nedá? ... hloupost!