Nebe je modrý

Ukřižovaná moderní dobou vrhám pohled na nebe. Hledám otázky, hledám odpovědi. Nic nenacházím. Oblaka plynou vstříc nedohledným dálkám a já stojím na místě. Nehýbu se, a přeci se otáčím jak na strašlivé centrifuze. Se zemí. Okolo její osy. Dělá se mi z toho špatně, protože myšlenky se mi točí úplně jiným směrem. Neudržují chod s plynutím času všude kolem. Čas pak přestane existovat. A já stojím sama a jen bezduše zírám na nebe, které se stává odrazem mých myšlenek. Mraky, mraky plynou tak rychle, že je nestíhám sledovat. Otáčí se ony okolo země vlivem větru, nebo země kolem nich vlivem otáčení zemské osy? Nevím, a proto zírám na to hnusný nebe a už hledám jen odpovědi, protože otázky byly položeny mnohem dřív, než vznikl otazník! A pak už nic. Nic důležitýho… Jsem jen já, a to není důležitý. A nebe, krásný, důležitý nebe.