Vím, jen se mě neptejte...

Anotace: problém obsahu slov a pojmů

Když se sejdeme, u nějakého společného projektu, u společné věci, víme proč. Víme proč to děláme, pro jaký užitek, co tím sledujeme, jaký účel. Naše konání je předmětné, účelné a účelové. Leckdy spontánní, někdy promyšlené, vždy však "je". Co je ale smyslem toho všeho? Když nějak o něčem hovoříme, mluvíme, něco sdělujeme, už nějak bezprostředně, intuicí vedeni, víme. Všichni víme třeba nějak co znamená když řeknu já, nebo kdokoli jiný slovo "život". Každý tomu nějak porozuměl. Každý ze své osobní zkušenosti, nějak z bezprostředního prožitku své zkušenosti, nebo třeba jenom tak intuicí odhadl, co že by to mohlo být. Ano, nabízí se mnohost vysvětlení, od učebnicových deskriptivních popisů, co je "život", jak se projevuje, atd....Mnoho informací je v užitečných slovnících a encyklopediích (Wikipedia je největším zdrojem :-) )ale přesto to není to, co je důležité. Nejde tu o to, co je "život", ale o to samotné slovo. Když ho ponecháme "surové", všichni si pod heslem představíme pojem, význam, atd. Ale když se někoho zeptáte co je "život", bude to vždy subjektivní psychologizování a výpovědi se zkušeností pojmu "život". Bude to správně? Nikoliv. "Vím co to znamená, nějak jsem tomu porozuměl, jenom se mě neptejte, protože...". Protože, to je to oč jde. Každý nějak tomu konkrétnímu před-porozuměl, jako možnost se kterou k tomu přistupoval. Jestliže něco dělám, dělám to vždy s nějakým před-porozuměním. Už nějak o něčem něco vím. A to je předpoklad ze kterého vycházím, ale který je zároveň i kritériem pro další porozumění. Co to ale doopravdy znamená "život" a kdo na to umí odpovědět precizně, správně, nepředpojatě, nezkušenostně a bez předsudků? Nikdo, neboť to ani nelze. Nejsou čisté obsahové náplně pojmů. Vždy jsou subjektivně (nevědomě psychologicky zabarveny vlastní zkušeností s pojmy) a proto neexistuje jednotný výklad např. pojmů "život, bytí, láska, existence, poznání, dobro, pravda", atd...