Všem opuštěným...ženám

Vy opuštěné konvalinky, co z očí vám jako z okvětních plátků kane rosa, vy hvězdy nocí, jejichž lesk zůstává v nekonečnu Vesmíru zapomenut, vy slunečnice oranžové, vy ženy, které jste byly opuštěny, klesněte na kolena a plačte, zalijte svou hořkostí oceán a volejte ji do prázdnosti světa, jen, prosím, neumírejte.
Za noci odešlo světlo vašeho života, tak pokradmu, jak to jen ono umí. Nestačili jste ani natáhnout ruku a říci pouhé -proč-, to hlesnutí poslední spadlo na polštář a roztříštilo se na milion slz. Uvěřili jste v Boha, a v ten jediný okamžik, kdy už se pravda stala minulostí, jste chtěly být mrtvy. A západ slunce nad vámi zamával křídly jako poslední anděl, kterému jste nestačily dát sbohem.
Nejsem jednou z vás, nejsem lucernou, která dohořela příliš brzo, nejsem vyplakanou písní umírajícího slavíka a proto vás prosím. Prosím vás o to, aby jste uměly uchovat své světlo v dlaních, tak jako břízy kolébají své mladé plody ve větvích, prosím vás o to, aby jste ještě naposled uměly vstát, nezaslepeny žalem a nenávistí.
Láska si vás najde, oddejte se jí, i když se noci zdají temnější než kdysi. Láska temnotou prorazí.