Filosofická úvaha o životě

Anotace: Smysl a hodnota lidského života se projevuje ve vztahu k ostatním lidem – odpovědnost za vlastní život a spoluodpovědnost za život druhých je jejich nejvlastnějším obsahem.

Hodnota lidského života

Dobro a zlo v nás
Motto : „Bloudíme mezi stromy dobra a zla – hledáme, kde les prosvítá.“
S. J. Lec
Každý člověk je schránka ve které přebývají obě nejsilnější hybné síly lidské existence – dobro a zlo. Není pravda, že člověk je jen dobrý nebo jen zlý, záleží nejen na jeho schopnosti sebeovládání a rozeznávání toho, co je dobré a zlé, ale i na úhlu pohledu. Člověk nechal utratit psa – je zlý, protože se bezohledně zbavil věrně a oddaně milujícího tvora. Ale pes byl starý a trpěl bolestmi. A náhle je tentýž člověk hodný, dobrý – poskytl akt milosrdenství svému němému příteli, ačkoliv jeho smrt jej bolestivě zasáhla a jeho žal ze ztráty je bezmezný.
Nemyslím si, že je člověk v okamžiku zrození více zlý nebo více dobrý. Na jeho osobnost má vliv prostředí a záleží na člověku samém, zda dokáže zlo v sobě potlačit. Někdy se říká, že měl člověk štěstí, že potkal někoho, kdo mu ukázal správnou cestu. Jiný, třeba stejně dobrý, měl tu smůlu, že žil v prostředí plném negativních vlivů – zloby, závisti, zrady, falše a nelásky a nedostal pomocnou ruku a sám neměl dost duševní síly či odvahy se z toho mravního bahna vymanit.
Už v Bibli se praví, že vše, co učiníme, se nám vrátí. V případě zlých skutků to platí dvojnásobně, někdy špatný čin jakoby strhl lavinu dosud neviděného zla, která zavolá svého „autora“. Také proto se nám zdá, že zla je na světě víc, neboť je více vidět, protože dobro často zůstává skryté. To ovšem neznamená, že by zlo bylo silnější. Dobro, byť neviděno, má mnohem větší moc, vede ke štěstí, spokojenosti i pocitu naplnění. Cesty dobra jsou však těžší, strmější a trnitější, lze snadno sejít z této stezky a ponořit se do hlubin zla. O to sladší jsou pak plody pro toho, kdo vytrvá. V podstatě tedy záleží na každém z nás, jakou cestu si vybere.

Rodiče a příbuzní – naše vzory
Motto : „Chovej se ke svým rodičům tak, jak chceš, aby se tvé děti chovaly k tobě.“
Sokrates
Matka je pro nás od narození ostrůvek bezpečí, tepla a něhy, ke kterému my, bezbranní tvorečkové, přilneme. Od matky pijeme životodárné mléko, pod její ochranou děláme své první krůčky a seznamujeme se s okolním světem. Do její konejšivé náruče se vracíme, když nás ten velký a cizí prostor zranil či vylekal, maminka pofouká bolístku a setře slzičky. A pokud vztahy mezi matkou a dítětem nezpřetrhány a nenarušeny ošklivými událostmi, vydrží toto křehké, a přece nejpevnější pouto až do dospělosti. Často i plnoletí rádi utíkáme, ať již obrazně nebo skutečně zpět do matčina objetí a žena, která nám dala život, tak jako kdysi pohladí a pofouká, ale nyní již spíše bolavou dušičku nežli kolínko.
Otec bývá prvním vzorem, který dítě má. Ne náhodou si pak dcery vybírají, byť podvědomě, partnera typově či povahově podobného svému otci. Pro dívky je tedy otec vzorem pro budoucího partnera, pokud je otec velká osobnost, nasadí tím svému potencionálnímu zeti vysokou laťku a dceři srovnávající nápadníky se svým rodičem, se bohužel vůči němu zdají „ubozí“. Toto je však extrém, kdy dcera bezmezně a nekriticky miluje svého zploditele. Opačným pólem je situace, kdy je hlava rodiny despota, opilec či neurvalý, hrubý člověk. Tehdy se dívka vzbouří, nenávidí svého otce, který se často chová násilnicky k matce i k dětem a ví jistě, že její manželství bude jiné. Bohužel i zde často zapracuje ono podvědomí a dcera si často najde muže stejné letory jako byl otec. Ve funkčních a spořádaných rodinách však děti mají matku i otce za své vzory, hlavně v prvních letech života. Později, hlavně v období dospívání, dokážeme své rodiče potrápit, neboť si nevíme rady se „vzbouřenými hormony“, vidíme věci jinýma očima a vše kolem se nám zdá ubohé, malé bez „šťávy“, omezující. Naštěstí toto období netrvá dlouho, dospějeme doopravdy a naše nároky na tento svět už nejsou tak přehnané.
Dalšími lidmi, kteří utvářejí v dítěti jeho charakter, jsou učitelé, vedoucí různých zájmových kroužků, ale i spolužáci a kamarádi. Za svůj vzor můžeme mít i slavné sportovce, dívky třeba i zpěvačky, tanečnice či herečky, ale tyto osobnosti nezasahují do formování naší duše, neboť se s námi osobně nestýkají, pouze nás motivují.
Někdy se úkolu vzoru zhostí i tety, strýčkové, babičky a dědečkové. Často totiž nebydlí s námi pod jednou střechou a prázdniny trávíme u nich. Pro městské dítě může být pár týdnů strávených na vsi zážitkem, ke kterému se ve vzpomínkách vrací i za desítky let. Dívky se také někdy svěří se svými problémy a trápením raději tetě, která je v přiměřeném věku, nežli matce. Není to proto, že by neměly k matce důvěru, ale tuší, že by mohla zareagovat nepřiměřeně, bez žádoucího nadhledu nad věcí, protože se to týká jejich potomka.
Osoby, které nás odmalička obklopují, zkrátka mají vliv na utváření naší osobnosti, ovlivňují cesty, kterými se v životě vydáme, ať již je to cesta dobra či cesta zla.

Moudrost
Motto : „Nikdo se nerodí moudrým.“
Seneca
Ano, moudrý se člověk nerodí. Nenarodí se však ani hloupý. Jeho duše je čistá, a postupně se do ní ukládají různé zážitky, prožitky a zkušenosti, které pod tlakem okolí vykrystalizují, ať již v břidlici špatných vlastností nebo v diamanty vlastností dobrých. Moudrost však není podmíněna zkušeností ani věkem, moudrost je to, jak s takovými zkušenostmi a poznatky dokážeme „pracovat“ – jaké z nich můžeme vyvodit důsledky, posoudit, co je dobré a co zlé a jak je použijeme ve vztahu k ostatním lidem.
Moudrý člověk je ten, kdo sám o sobě smýšlí skromně. Moudrý člověk se nad nikoho nepovyšuje, nevystavuje na odiv své znalosti, ale také se neponižuje a nenechá hlupáky, aby šířily ovzduší zloby, nenávisti, sebelásky a závisti.
Moudrý člověk netrvá urputně na svých názorech, dokáže diskutovat s ostatními a umí připustit, že se zmýlil. Neznamená to však, že by přijímal bezhlavě mínění jiných, ale dokáže je vyslechnout a to velmi rád, pokud mu takový rozhovor přinese poučení. Má však své zásady, které si dokáže obhájit a podle kterých žije.
Pro moudrého člověka nejsou peníze modlou a konečným výsledkem svého úsilí, nýbrž pouze prostředkem, jak svého cíle dosáhnout. Nezříká se požitků, které přináší život, má rád dobré, kvalitní a krásné věci, ale dokáže se takových věcí i zříci, bez toho, aby se jejich ztrátou trápil
Moudrý člověk si váží dobrých přátel a pěstuje a hýčká si jejich přátelství jako vzácnou květinu. Dokáže od nich vyslechnout i výtku a poctivě se zamyslí nad tím, zda je kritika oprávněná. Nemá rád nohsledy a pochlebníky. Váží si lidí, kteří něco dokázali. Svým přátelům dokáže odpustit drobné lidské chybičky, ale nenávidí zradu a lež.
Moudrý člověk touží po poznání. Obdivuje přírodu a její zákony, přemýšlí nad otázkami života, propojení s vesmírem, nad záhadami přírody i lidského bytí. Nemusí být vzdělaný – vždyť moudrost není výsadou bohatých, a proto nemusela mít rodina potřebné peníze na jeho studium. Moudrý může být – s trochou eufemismu – i pasák krav. Vždyť každý, kdo se nad něčím zamyslí, kdo dokáže někomu pomoci, byť jen vlídným úsměvem, radou či povzbudivým slovem, ten každý se vymaní z obvyklé mlhy tuposti, obklopující všechny do sebe zahleděné hlupáky. A ten, kdo jednou prohlídne, většinou touží dohlédnout výš a dál.
Moudrý dokáže přijmout i rány osudu a chápe je spíš jako výzvu či zkoušku své osoby. Nevzpírá se osudu a rozhodně neviní ze svého neštěstí někoho jiného. Umí přijmout porážku a každá taková neblahá událost jej dokonce posílí a stává se pro něj hnacím motorem k naplnění svého života. Moudrý člověk bývá šťastný a spokojený a odměnou mu bývá bohatý, plný a naplněný život.

Morálka
Motto : „Věci přirozené nejsou hanebné.“
Horatius
V každé lidské společnosti existuje morálka. Je to souhrn společenských pravidel, předpisů a obecně připouštěných skutků. A právě poslední jmenované má vliv na sílu a kvalitu morálky. Vždyť to, co je napsáno v knihách zákonů a pomocí policie, soudců a trestů dodržováno, je dodržováno – nechci říci násilně – ale pod určitým tlakem, kdy se lidi podřizují před strachem z trestu.
Samozřejmě, že zákon a pořádek je nepostradatelný pro každé společenské zřízení, má-li fungovat a nemá-li zavládnout chaos a anarchie. Ale záleží na těch, kdo zákony určují, kdo je sepisují a schvalují a dohlíží nad jejich dodržováním. Ti sami, pokud nemají potřebnou morálku a mravní čistotu, pokud postrádají sebekázeň, úctu k člověku, schopnost porozumění, lásky a pomoci jiným, pokud je jejich duše pošpiněna pýchou, závistí, povýšeností, mstivostí a omezeností, pokud černý prach jejich duše zasype celé společenství, které se tito pseudovládci snaží řídit a pokryje i blýskavé střepinky svobody a štěstí, které měly zářit nad celým státem. A lid napodobí své vůdce, zadupe v sobě morálku a mravní cítění. Vždyť něco zničit je vždy jednodušší nežli něco vybudovat. A těch několik, pro které je udržování a rozšiřování morálky, spravedlnosti a dobra přednější než vlastní pohodlí, je většinou umlčeno a podupáno.
Jsou-li však dohlížitelé a vykonavatelé čestní a morální lidé, i lid bývá takový. Pod spravedlivými vládci se stát rozvíjí, bohatne nejen majetkem světským, ale i duše obyvatel bývají bohatší láskou, štěstím a tedy i morálnější, neboť dodržují pravidla a předpisy stanovené lidmi moudrými, jejichž cílem není vlastní prospěch, ale starost o blaho všech.
Obecně připouštěné skutky ? Pod tímto pojem se skrývají věci, které nejsou uvedeny v zákonech, ale které přesto společnost respektuje a schvaluje. V dobré a morální společnosti je to například dodržování ústních slibů, které nejsou stanoveny smlouvou, nezištná pomoc lidem v nouzi, ale i určité výstřednosti, pokud nejsou v rozporu s morálkou a pokud se při nich řídí člověk rozumem a citem.
Jak spolu souvisí rozum s morálkou ? Rozum, stejně jako morálka jsou vlastní pouze lidskému rodu a pouze člověk může být morální a rozumný. Lidé dali svým předkům přívlastky podle toho, která vlastnost či schopnost u vývoje jedince dominovala. Máme tedy člověka „vzpřímeného“, člověka „rozumného“, člověka „zručného“, člověka „moudrého“…. Je snad člověk „morální“ oním chybějícím článkem v Darwinově teorii ?

Odpovědnost za svůj život
Hazard se životem
Motto : „Každý člověk má právo riskovat svůj život, aby ho zachoval“
J. J. Rousseau
Existují lidé opatrní – dávají si pozor co dělají, co jí, zda jim nehrozí nemoc, vyvarují se sebemenších rizik, jsou zajatci strachu. Bojí se velkých změn, jsou podezíraví a někdy jejich strach přeroste až v psychotické onemocnění. Mám však na mysli lidi plně tělesně i duševně zdravé, u kterých opatrnost tvoří základní povahový rys. S takovými lidmi bývá občas nuda, občas jdou svému okolí „na nervy“, ale pro ty, kdo je blíže poznají, mohou být tito lidé oporou a nachází u nich vnitřní klid a bezpečí a pevný bod ve svém vlastním chaotickém životě. Protože platí, že protiklady se přitahují, jejich přáteli bývají lidé hektičtí, hazardéři a věční štvanci, kteří se do všeho ženou ozlomkrk bez ohledu na následky.
Opatrní lidé bývají uvážliví, vždy si vše promyslí, rozvažují pro a proti, často se jim stává, že nežli dojdou k rozhodnutí, příležitost jej uskutečnit jim již dávno unikla. Chybí jim spontánnost, odvaha se pustit do věci s nejistým výsledkem, raději ji zamítnou, nežli by se třeba jen pokusili. Často pak mívají pocit, že něco promarnili, ale bývá pozdě a oni ztrácí i ten zbyteček odvahy pustit se do něčeho dalšího a ocitají se v začarovaném kruhu. Opatrní lidé se však nikdy nezabijí při seskoku padákem …
Život hazardéra je řadou na sebe stále navazujících krajních situací, riskantních podniků a hledání nových vzrušujících zážitků. Hazardér nikdy nepřemýšlí dále, než k dalšímu riskantnímu podniku. Nuda, klid a jistota jej ubíjí, touží být stále ve středu dění, touží na sobě vyzkoušet všechny druhy adrenalinových sportů, miluje bušení krve ve spáncích a vítr svištící kolem uší, milují vzrušení při hazardních hrách, spekulují na burze, závodí v rychlých autech. Hazardéři málokdy umírají stářím.
Jsou mezi námi také lidé, kteří riskují svůj život nevědomky; jsou to lidé, kterým se povolání stalo posláním a kupředu je žene touha po poznání. Tomu obětují i svůj život, neboť život plný a vzrušující podobný horské bystřině je pro ně lepší nežli „proexistovat“ život dvakrát tak dlouhý, ale nudný a neměnný jako stojatá bažina.

Péče o fyzické zdraví
Motto : „Zdraví je dobro, o kterém nevíme, dokud ho neztratíme.“
Walther
Naše tělesná schránka je křehká, ale často je až kupodivu, co všechno vydrží. Lidský organismus je schopný regenerace a my často jako bychom zkoušeli, kam až jeho schopnost sahá. Zaplavujeme své tělo jedy, přejídáme se, máme málo pohybu, žijeme ve stresu, nemáme čas občas „vypnout“ a relaxovat.
Životní prostředí a přírodu jsme si již téměř zničili. Zamořené ovzduší, mizející deštné pralesy, tající ledovce, ozónová díra, ropné katastrofy ….. A člověk, jakoby ve svém destrukčním počínání obrátil pozornost sám na sebe. Kouří, ačkoliv varování lékařů a statistiky hovoří za vše, stejně tak nadměrně požívá alkohol a dokonce užívá drogy, ať v podobě zneužívání léků či tvrdých drog. Přitom vždy existuje alternativní řešení a často na otázku proč si tak počínáme, odpovídáme výmluvami, podporovanými slabou vůli a pohodlností. „Cigareta mě uklidňuje“, „bez kafe se neproberu“, „pár skleniček mě nezabije!“, „ta hlava by mi praskla!“ – takovéto argumenty slýcháme často. A ona zmiňovaná alternace ? Například zelený čaj je stejně povzbuzující jako černá káva, ale je mnohem zdravější. Bolest hlavy ? Nemusí to být příčina, ale důsledek. Někdy stačí procházka na čerstvém vzduchu, „schrupnutí si“ či třeba procvičení krční páteře. Co se týče kouření a alkoholu, musí si člověk položit otázku proč ? Proč kouří, kdy sahá po cigaretě ? Často jej samého udiví – pokud si poctivě odpoví – že jde spíš o automatismus nežli potřebu. Člověk však musí mít motiv a silnou vůli, aby se svých návyků zbavil.
Zdravá výživa je stále častěji citovaný pojem. Každý ví, co je to, ale málokdo si uvědomí, že dodržování zdravého jídelníčku má takový vliv na lidský organismus. Každý člověk je jedinečný a nikdo nemá stejné chutě, ale měl by si najít to, co je zdravé a zároveň mu to chutná. Občas samozřejmě může člověk „zhřešit“ ve formě cukrovinky nebo hamburgera, ale taková „jídla“ by neměla být pravidelně na jeho jídelníčku. Důležité je také množství potravy, ačkoliv – přejí-li se člověk třeba kyselého zelí, „naskákají“ mu možná alergické pupínky, přejí-li se smažených hranolků, „naskákají“ mu kila. Lidé, kteří dodržují zásady zdravé výživy, nemívají ani problémy s nadváhou a takový lidé také nebývají častými návštěvníky lékařských ordinací.
Pohyb a tělesná cvičení jsou nedílnou součástí zdravého životního stylu. Je to jednoduché – to co člověk sní, musí přeměnit v energii. Samozřejmě, že člověk vykonávající těžkou fyzickou práci nemusí chodit třikrát týdně do posilovny a naopak člověku se sedavým zaměstnáním nestačí k udržení fyzické kondice to, že pak půjde domů pěšky. Fyzická zátěž musí být úměrná zdravotnímu stavu, věku a jak již bylo řečeno i druhu zaměstnání. Každý si může najít sport nebo cvičení, které mu vyhovuje. Ať již je to ta zmíněná posilovna, jóga, kalanetika, kolektivní sporty, aerobic, plavání, jogging nebo jízda na kole. Všechny tyto druhy tělocviku jsou výborným odstraňovačem nejen bolesti strnulých svalů, ale i stresu a jsou pro tělo jedinečné tím, že do organismu vyplavují endorfin, „hormon štěstí“.

Péče o psychické zdraví
Motto : „K vytvoření zdraví duše není potřebí velkého vzdělání.“
Seneca
Duševní pohoda je neméně důležitá než fyzické zdraví. Ne nadarmo se stav duše odráží v tělesném vzhledu. Člověk, který je smutný, zklamaný a nešťastný, vypadá navenek unavený, pobledlý, bez jiskry, v pleti se objevují vrásky. Naopak člověk, jehož duše přetéká štěstím, jakoby celý „září“, jiskří mu oči, srší dobrou náladou, jeho pleť je růžová a i její textura se zlepšuje, člověk překypuje energií. Proto také lidé, kteří si problémy příliš „nepřipouští“ a kteří v každé situaci dokáží najít zrnko dobra, bývají sympatičtější i na pohled a bývají oblíbení.
Svou duši si musíme chránit a dávat pozor, čím ji naplníme. Pesimismus je nezbytný, neboť bez pochybování o věcech bychom nemohli získat názor na onu věc. Ale i pesimismus je spíše negativní vlastnost, a proto bychom s ní neměli „plýtvat“. Optimismus je velmi kladná vlastnost, kterou bychom si měli hýčkat a opatrovat. V optimismu se skrývá chuť do života, a prostá radost ze všedních věcí, umění radovat se z každého dne, ale i síla vypořádat se s problémy a starostmi a bolestnými událostmi, tedy myslím událostmi zraňujícími duši, nikoliv tělo.
Stav duše se neodráží jen v tělesném vzhledu, ale i v tělesném zdraví. Člověka s nemocnou duší budou atakovat mnohé nemoci, které se člověku se zdravou myslí zdaleka vyhnuly. Mnozí lidé, kteří smýšlejí negativně, jejichž duše je naplněna zlobou a nenávistí vůči svému okolí, jsou napadáni často banálními chorobami, které však mívají nečekaný průběh a často vedou až ke smrti. Život takových jedinců bývá, s trochou eufemismu, jedním velkým chorobopisem. Vyvarujme se proto negativismu, buďme, ne-li přímo veselí, alespoň klidní, usmíření a spokojení. Vždyť kolik moudrosti je v českém přísloví: „Veselá mysl – půl zdraví !“

Sebevražda
Motto : „Sebevraždy se může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti.“
M.A.Antonius
Život jsme dostali od své matky. Náš přístup k němu je různý. Někdo životem „propluje“ s radostí, miluje jej a prožije naplno. Jiný bere čas, vyměřený na tomto světě, jako těžký úděl, protrpí jej a nedočkavě vyhlíží jeho konec. Kvalitu života často svádíme na osud a na sudičky, ony trošku zlomyslné stařeny, stojící u naší kolébky. Ovšem osud nám vymezí jen hrubé obrysy našeho bytí, je na nás, čím je vyplníme. Lidé, kteří nepochopili tento fakt se pak dopouští nejnesmyslnějšího zločinu, zločinu spáchaném na sobě samém.
Jaké je nitro člověka, jenž spěje k sebevraždě, jaké jsou jeho myšlenky, jeho pocity ? Kolik zoufalství, pocitu bezmocnosti a bezvýchodné situace je třeba, aby se člověk tohoto činu dopustil ? Kolika sebevraždám by bylo zabráněno, kdyby se včas našla pomocná ruka ? A sebevražda spáchaná člověkem, který je smrtelně nemocen a zbývá mu krátký čas života ? Lze jej nazvat zbabělcem, protože unikl dlouhým dnům prožitím v bolestech ? Nebo naopak byl statečný, když na sebe vztáhl ruku a bez zaslepení emocemi zvolil smrt ? Lidé, kteří přežily svou sebevraždu shodně tvrdí, že v poslední chvíli, tváří v tvář přicházející smrti, náhle pocítili prudkou touhu po životě – málokterý neúspěšný sebevrah, pravda, svůj pokus zopakuje. Opět mám na mysli duševně zdravé jedince, neboť v choré mysli je těžko hledat důvod a ptát se „proč“ ?
Jedním z kladů křesťanské víry je i to, že sebevraždu zakazuje. Podle křesťanského učení se sebevrazi nedostanou do království nebeského, sebevrazi byli zahrabáváni do neposvěcené půdy. Křesťanství odsuzuje sebevraždu proto, že život dal člověku Bůh a jen Bůh si jej může opět vzít.Nechci polemizovat o správnosti křesťanské věrouky, jako vše má své klady i zápory : zabránila mnoha sebevraždám, ale za čin sebevraha často trpěli i jeho blízcí, kteří si nesli cejch „sebevrahovi rodiny“.
Naše společnost nemá trest pro člověka, který dohnal psychickým či fyzickým terorem jiného k sebevraždě. Díky nedokonalým lidským zákonům tak mezi námi chodí svobodní, nepostižitelní vrazi. Soudit a trestat je může jen jejich vlastní svědomí.

Odpovědnost za život jiných
Matka a dítě
Motto : „Prvním a posledním útočištěm dítěte v člověku je jeho matka.“
Blaschke – Pál
Nikoliv v okamžiku zrození, ale již v okamžiku početí se začne vyvíjet pouto mezi matkou a dítětem. Toto pouto pak bývá velmi silné, vždyť vznikalo devět měsíců v nejtěsnějším spojení.Dítě dýchalo společně s matkou, vnímalo její pocity, její zážitky, její emoce, cítilo její radost i smutek a její krev mu přinášela životně důležité látky. Dítě slýchalo matčin hlas, když k němu promlouvala a všechny tyto prenatální prožitky má už v sobě v okamžiku, kdy přichází na svět.
Také matka si při pohledu na bezbranného tvorečka, kterému právě dala život, vzpomene na chvíle, kdy zjistila, že jej nosí pod srdcem, na pocity, které se jí zmocnily, když se v ní děťátko poprvé pohnulo. V okamžiku, kdy jej drží v náručí, se v matce probouzí mateřské a ochranitelské instinkty, jedny z nejsilnějších pudů vůbec. Matka cítí zodpovědnost za život svého dítěte a zároveň nedovolí, aby mu kdokoliv ublížil. Když je nemocné, tráví celé dny u jeho lůžka, zmítaná úzkostí o něj. Pokud někdy porušila v těhotenství zásady životosprávy, právě v takových chvílích si to vyčítá a omlouvá se svému milovanému děťátku.
Snahou všech rodičů je vychovat ze svého potomka zdravého, krásného, šťastného člověka. Rodiče se snaží udělat pro dítě to nejlepší, chtějí mu pomoci najít si místo v životě, chtějí, aby se mělo lépe než oni. Avšak dítě musí poznat, co je dobré a co zlé, postupně sbírat zkušenosti a poznat, že pokud něco chce, musí o to usilovat. Cílem výchovy rodičů by tedy nemělo být umetat mu cestičku, ale připravit jej pro život. Rodiče jsou tedy zodpovědní nejen za to,aby dítě správně rostlo, prospívalo a bylo zdravé, ale také za to, aby se stalo samostatným, zodpovědným a dobrým jedincem. Jeho psychické kvality sice mohou ovlivnit i zděděné geny, ale ve větší míře ovlivní jeho vývoj okolí, které jej obklopuje a lidé, se kterými se stýká.
Rodiče jsou za skutky svých dětí trestně zodpovědní do 18 let dítěte, ale ve skutečnosti pociťují zodpovědnost za své potomky, za to, jak se chovají a jak žijí až do smrti, protože děti jsou naše životní dílo a bývají obrazem nás samých.

Lékaři a pacienti
Motto : „…od lékaře kupuješ věc nedozírné ceny, život a zdraví …“
Seneca
Ten, kdo se rozhodne stát se lékařem,brzy pochopí,že lékař není povolání, ale poslání. Dobrý lékař se dokáže vrátit do problému pacienta, ví, že nemoci mívají svůj původ v psychickém stavu pacienta, a proto se nesnaží léčit jen tělo ale i duši. Lékař musí umět najít k pacientovi cestu, získat jeho důvěru a přesvědčit jej o správnosti svého počínání. Poslání lékaře spočívá v tom, že prakticky stále „pracuje“. Lékař není dělník v továrně, který si v určitou hodinu odpíchne konec pracovní doby a práci a starosti s ní spojené nechá za bránou závodu. Lékař je stále spojen se svými pacienty, musí být připraven kdykoliv poskytnout pomoc bližnímu. Také se musí stále učit, neboť lékařská věda se stále vyvíjí a objevuje stále nové a nové léky a postupy a lékař je musí umět akceptovat a uplatňovat v lékařské praxi.
V dávných dobách bylo lékařství a lékaři nepříliš oblíbeno, lékaři byli považováni za šarlatány a lékaře často zastupovali prostí obyvatelé obcí, kováři nebo i kati. Využívali znalosti přírody a léčily bylinkami; mnohé „babské rady“ využívá například dnes alternativní medicína.
Vztah lékař – pacient však znamená i vztah pacienta k lékaři. Tak jako lékař, tak i pacient je „jenom člověk“ a jako člověku jsou mu vlastní emoce – strach z léčby, nedůvěra k lékařským zákrokům, ale i neukázněnost, nedodržování léčebného postupu a pokynů lékařů. Nedůvěra a strach jsou pochopitelné a je na lékařích a zdravotnickém personálu, aby pacienta uklidnili, získali jeho důvěru a vysvětlili mu, co s ním budou dělat. Neukázněný pacient – to je postrach lékařů. U malých dětí je to pochopitelné, když se bojí, pláčí a nespolupracují s lékaři. Ale pokud se podobně chová dospělý člověk ? Pokud má zakázány určité potraviny, alkohol či kouření a přesto si všeho bez výčitek dopřává a pak, když se jeho choroba nelepší či dokonce zhorší, přičítá vinu lékařům a podává stížnosti. Takoví pacienti jakoby se snad ani nechtěli uzdravit, viní ze svých vlastních pochybení své okolí a nechtějí pochopit, že chyba bývá v nich samých.
Jak již bylo řečeno, i lékaři jsou lidé a medicína není všemocná. Bezmocnost lékaře, kterému umírá pacient a on pro něho nemůže udělat nic jiného než tišit bolest, však patří k povolání, které si vybrali stejně tak jako onen těžký úděl sdělit příbuzným smutnou a krutou zprávu. Pro to všechno patří lékařům alespoň náš dík za péči, kterou nám věnují.

Řidiči
Motto : „Nezabíjejte, nýbrž ctěte život.“
Buddha
Člověk, který se rozhodl řídit auto, si udělá řidičský průkaz, a ani si neuvědomí, že se v okamžiku, kdy usedne za volant auta a vyjede na silnici, stane spoluzodpovědným za život svůj, spolucestujících i životy ostatních účastníků silničního provozu. Co říci o mladém člověku, který složil řidičské zkoušky před týdnem, řítícímu se stokilometrovou rychlostí za deště či ve tmě po nepřehledné silnici ? Určitý druh hazardu dává životu smysl a jiskru, ale nesmíme při něm svévolně ohrožovat životy druhých. Snad takový člověk jednou dostane rozum a pochopí, že život je cennější nežli chvilkové opojení rychlostí, zvláště pak život někoho jiného. S přibývajícími léty nabude zkušeností, ale otázkou zůstává, jestli mu nějaká léta přibývat budou.
Řidiči, kteří také navenek riskují, ale ve skutečnosti mají přehled a řízení plně pod kontrolou, jsou řidiči sanitek. Ty samozřejmě nelze v žádném případě srovnávat s neukázněnými mladíky za volantem, jen jsem chtěla ukázat, že každý může riskovat svůj život pro něco jiného. Jeden z hlouposti a touhy po vzrušujících zážitcích, ale také z nudy, druhý pro záchranu života svých bližních. „Saniťáci“ jsou mistry volantu, ostatní slušní řidiči respektují puštěný maják a sirénu, ale vždycky se najdou tací, kteří svým chováním ohrozí zdraví jiných tím, že neuvolní místo projíždějícímu sanitnímu vozu. Zákon za takové skutky stanoví vysoké tresty a pokuty, ale sebevyšší finanční sankce nevrátí životy lidem, kteří doplatili na nepřípustné, bezohledné chování řidičů; vždyť někdy rozhodují vteřiny o lidském bytí či nebytí, a právě tyto cenné vteřiny díky překážce v podobě vozu samolibého řidiče někdy až fatálně schází.
Když už jsme se zmínili o řidičích sanitek, musíme uvést i další povolání, jejichž cílem je zachraňovat životy lidí. Ať jsou to hasiči, záchranáři nebo policisté. Ti všichni pomáhají zachraňovat lidské životy. Zasahují při požárech, při železničních a silničních neštěstích, při přírodních katastrofách, jako jsou vichřice, povodně, záchrana lidí z hořícího domu či vysvobození lidí z domu, kolem něhož se rozlila řeka, není pro ně vzrušujícím dobrodružstvím, ale každodenním chlebem. Netouží po zviditelnění a slávě, ale právě v nich bývá kus onoho zdravého hazardérství, kvůli jehož uspokojení si své profese vybrali. A na nás je, abychom si těchto „hrdinů bez slávy“ a jejich práce cenili a vážili a usnadňovali jim ji pokud možno tím, že si budeme víc vážit svého života a zbytečně s ním nebudeme hazardovat.

Smysl lidského života

Práce
Motto : „V práci útěcha, spokojenost, bohatství a moc.“
K.J.Erben
Práce je pojem, který neodmyslitelně patří k lidskému rodu. Činí jeho život plnohodnotným, každý, kdo tvoří nějaké hodnoty, ať již duchovní či hmatatelné, je společnosti užitečný a toto vědomí jej uspokojuje. Člověk, který přijde o práci, se cítí zbytečným, odstrčeným, neschopným a na obtíž, pokud tedy v jeho negativních vlastnostech nedominují lenost a pohodlnost.
Fyzická práce přináší člověku uspokojení, při námaze a po duševní stránce jednoduché práci si člověk „pročistí“ hlavu, uspořádá myšlenky a často při ní zapomíná i na své starosti. Tělesnou námahou lze též dát průchod nashromážděné zlosti v našem nitru tím nejlepším způsobem, který nikomu neublíží, protože si své negativní emoce vybíjíme na neživých předmětech a nikoliv na živých bytostech. Zlo v nás se tak přetransformuje například v úhlednou hromadu naštípaného dříví a v našem nitru se rozhostí klid a mír a též okolí je spokojené.
Práce ducha je neméně důležitá. Vědečtí pracovníci, ale i básníci, hudebníci, skladatelé a zpěváci, ti všichni tvoří ve svém nitru, přemýšlí a vymýšlí, jejich pracovními nástroji je mozek, rozum, cit a fantazie. Nejvíce zaměstnání je však kombinovaná práce duševní a fyzická. Práce, u které člověk přemýšlí, vtiskne pečeť života, v takových vytvořených hodnotách zůstává kus jeho duše a neživý předmět se stává osobitým.
Dalo by se říci, že smyslem života je práce ? Z určitého pohledu a v určitých životních obdobích určitě; jindy však do popředí našeho zájmu vstoupí láska, mnoho lidí považuje za nejdůležitější svou rodinu a svou a pobyt v jejím středu, další upřednostňují své koníčky. Ale v okamžiku, kdy se mu některá z těchto priorit zhroutí, kdy jej postihne životní ztráta či jiná rána osudu, kdy jej zradí jeho milovaný, kdy se s ním rozejde jeho partner, kdy sportovec utrpí tělesnou újmu, v takových okamžicích se člověk upíná k práci, nalézá v ní jistotu a pevný bod ve svém životě, dokud se opět nevzpamatuje z rány, kterou mu život uštědřil. Lidé, pro které je však práce za všech okolností, kteří pro práci zapomínají na své blízké, se může stát, že jednoho dne se rozhlédnou a zjistí, že jsou sami. Práce je tedy důležitá, dělá člověka lepším, ale není jediným aspektem, který činí lidi lidmi.

Láska
Motto : „Člověk bez lásky je jen mrtvola na dovolené.“
J. S. Lec
O lásce už toho bylo napsáno mnoho. Láska je jednou z nejsilnějších lidských emocí. Jejím jménem už se vykonalo mnoho dobrého, ale i spousta pošetilostí a špatných skutků. Láska má různé podoby, ale vždycky po ní toužíme, ačkoliv bývá trpká a přináší více smutku nežli radosti.
Láska je tvořivá. Pro lásku dokážeme i nemožné. Zamilovanému není nic těžké tak, aby to pro svou lásku neudělal, neboť pravá láska více dává, nežli bere. Člověk prodchnutý tímto citem, se „vznáší“ na jeho křídlech, jeho duše je čistá a naplněna láskou k celému lidstvu. Nic není překážkou a pro svůj objekt jsou schopni opravdu velkých věcí. Chceme se ukázat v co nejlepším světle a dokazujeme to činy, ať již tvořivými, nebo pošetilými se snahou ohromit druhého.
Láska však může být i ničivá. Nezaměňujme lásku s vášní, vášeň bývá slepá a spalující nejen city, ale i celou duši svého nositele. Mít někoho vášnivě rád je krásné, avšak jen do okamžiku, kdy vášeň přeroste v bezmezný obdiv a žárlivost. Žárlivost zabíjí lásku, neboť i láska žádá svobodnou vůli a svobodu v rozhodování za sebe sama, což ale žárlivec nedokáže nebo nechce pochopit. Podezřívavost, snaha prosadit jen svou vůli a nerespektovat vůli druhého a pokud není po jeho i uchylování se k psychickému a často i fyzickému násilí, což spolehlivě zabíjí i dříve krásný a pevný vztah.
Další takovou ničivou podobou je tzv. opičí láska. Je to přehnaná láska rodiče ke svému dítěti, která dokáže poznamenat dítě na celý život stejně jako neláska. Rodič se příliš upne na své dítě, vidí v něm jediný smysl svého života a nehodlá připustit, že by si dítě v dospělosti mohlo jít vlastní cestou a žít si svůj vlastní život, ve kterém by na prvním místě figurovala jeho vlastní rodina. Dítě takto vychované je zhýčkané a nesamostatné, naprosto nesamostatné, naprosto nepřipravené pro život, pokud se vzepře a hodlá se osamostatnit, je rodičem (většinou matkou) psychicky vydíráno, podvolí se a zůstane s ním. Když pak rodič zemře, zanechá zde potomka s pokřivenými názory a náhledem na svět, který se již nedokáže stát plnohodnotným členem naší společnosti – nikoli svou vlastní vinou.
Láska by tedy měl být čistý cit, nezkalený marnivostí, ziskuchtivostí a zlobou a každý jedinec by ji měl alespoň jedinkrát v životě potkat.

Rodina a děti
Motto : „Zdárná rodina je ten nejkrásnější Boží dar.“
B. Němcová
Která malá slečna nesní o tom, že si jednou najde krásného muže, založí s ním rodinu a bude mít spoustu dětí ? Naopak kluk ve stejném věku se zabývá naprosto jinými záležitostmi a z dívek hrajících si na maminky má legraci. Je to tím, že žena jako udržovatelka rodinného krbu má tyto vlastnosti již odmalička zafixovány v duši anebo proto, že chlapci dospívají později než dívky ? V každém případě nastane v životě každého jedince okamžik, kdy se na druhé pohlaví začne dívat jinýma očima, kdy pocítí dávnou lidskou touhu najít si partnera, se kterým by prožil svůj život. Člověk je tvor společenský, nerad zůstává sám a ten, kdo prožije život osamocen, byl buď zrazen a již nikdy nenašel odvahu vystrčit růžky ze své ulity osamění, namlouvajíc sám sobě, že se mu takto žije lépe a že je spokojen, nebo nikdy nenašel vhodného partnera, který by splňoval jeho požadavky a představy.
Někdo má to štěstí, že pozná vhodný protějšek a prožije s ním šťastný život, naplněný péčí o potomstvo, a ve stáří, kdy se ráda sejde celá početná rodina, synové dcery i vnoučata, prožívá nejkrásnější okamžiky a cítí, že nežil nadarmo. A právě pro tyto okamžiky by měl člověk v době, kdy začíná uskutečňovat svůj sen, tedy v mládí, umět začínat znova a nenechat se odradit a vzdát se, když mu jeho snaha napoprvé nevyjde. Neboť ne vždy je náš první milostný objekt „ten pravý“ a někdy je třeba řídit se nejen srdcem, ale i rozumem. Tak jako život celý, ani cesta k cíli není jednoduchá, ale o to krásnější je pak jeho dosažení.
Ani to, že jsme nalezli partnera, který naplňuje naše tužby, se kterým si rozumíme a se kterým máme společné plány do budoucna, ještě neznamená, že jsme dosáhli cíle. Osud nám staví do cesty mnoho překážek, které někdy jen stěží překonáváme, ale o to větší radost pak míváme z úspěchu a o to lépe se vyrovnáváme s nezdarem. Vždyť nesrovnatelně více nás těší něco, čeho jsme dosáhli po mnoha strastech a po urputném boji, než to, co nám spadlo do klína, aniž bychom museli hnout prstem. Radost z narození potomka je potom bezmezná, ale cítíme, že je to jen jeden z vytyčených cílů. O malého tvorečka se musíme umět postarat, zabezpečit mu domov, nakrmit jej a především snažit se vychovat jej tak, aby z něho vyrostl slušný a morální člověk. Je to běh na dlouhou trať, ale to je vlastně celý život.
Jen bychom si měli dát pozor a nezačít tento běh příliš brzy, když nejsme ještě morálně ani psychicky připravení a nemůžeme dát svému potomkovi vše, co potřebuje kde zdárnému vývoji.

Hobby
Motto : „Hobby neboli koníček je často hrozně těžká práce, kterou by člověk určitě nedělal, kdyby se jí musel živit.“
W. Brudzińsky
Ačkoliv práce a starost o rodinu naplňuje život člověka, měl by mít možnost seberealizace a jakési „ventilace“ vnitřního přetlaku, který způsobuje jistý životní stereotyp a zaběhlý způsob života. Člověk spokojený se svou prací a se společností svých blízkých nechce měnit nic na těchto opěrných bodech svého života, ale přesto cítí, jakoby mu něco chybělo, jakoby byl jen součástí fungujícího stroje, součástí sice významnou, ale přesto bez puncu originality a jedinečnosti. Nechce se vyvyšovat a strhávat na sebe pozornost, touží jen po činnosti, byť s malým významem, která by byla odrazem jeho vlastního já, po činnosti, jejíž smysl by chápal třeba jen on sám, nebo několik podobně smýšlejících jedinců. Takovou činností je hobby neboli koníček.
Koníčky mají různou podobu. Od těch tvořivých, jejichž výsledkem jsou cenné hodnoty a krásná, téměř umělecká díla, až po činnosti naprosto zbytečné. Tedy zbytečné v očích partnerek, neboť ženy zřídka mívají pochopení pro některé druhy koníčků, jako je sběratelství. Sbírání čehokoliv bývá ryze mužská záležitost. Málokterá žena se pochlubí sbírkou známek či pivních tácků, ale moudrá a tolerantní manželka se nevměšuje do mužových „bláznivin“ a pokud je nechápe, alespoň se je snaží respektovat. Naproti tomu žena „posedlá“ pletací mánií dokáže být urputná a neústupná a zde je na manželovi, aby projevil trpělivost a toleranci, ačkoliv má skříň plnou svetrů, které by oblékly celý tým horské služby.
Koníčkem se může stát i takový druh lidské činnosti, o kterém člověk v mládí snil jako o svém povolání, ale okolnosti rozhodly jinak. Například člověk, který se kvůli fyzickým a zdravotním předpokladům nemohl stát hasičem z povolání, vykonává tuto činnost jako hasič dobrovolný. Nebo člověk manuálně velmi zručný, jehož duševní potenciál nestačil k vykonání předepsaných přijímacích zkoušek se věnuje této profesi na úrovni amatéra, mnohdy však mnohem lepšího ve srovnání s profesionálem.
Do hobby, stejně jako do lásky, musíme více vkládat a často nečekáme žádný zisk. Přesto zisk máme, a to ve formě duševního klidu, uspokojení a štěstí, neboť činnosti, do nichž se pouštíme celým svým srdcem, jsou pak očistnou a blahodárnou koupelí pro naši duši.
Sebepoznání
Jaká jsem
Motto : „Jestli se chceš o sobě dovědět pravdu, poslouchej ty, co tě pomlouvají.“
Schnitzler
Ano, více pravdivých, ale někdy nepříjemných skutečností o sobě se dozvím od člověka, který má ke mně spíše negativní vztah. Nikoli však vztah plný nenávisti a závisti, ale vztah celkem neutrální, pramenící z toho, že mě dotyčný sice dobře zná, ale nenašel ke mně nebo já k němu cestu. Taková osoba, nezaujatá a neovlivněná přátelskými pocity dokáže mnohdy mnohem lépe vystihnout můj charakter, popsat mé vlastnosti a chování nežli přítel, který mě vidí jako osobu vždy milou a příjemnou vůči sobě a který automaticky omlouvá a snaží se vysvětlit i mé chyby, neboť v nich často poznává i sebe sama.
I když kritika od přítele zabolí mnohem více nežli od člověka, na kterém mi nezáleží, přesto se snažím být vůči sobě objektivní a poctivě se snažím popřemýšlet o tom, co mi řekl. Připouštím, že se po vyslechnutí takového nepříznivého ohodnocení ve mě často vzbouří emoce („co mě má co kritizovat !“), ale brzy opadnou a já se s chladnou hlavou zamyslím sama nad sebou. Většinou si musím připustit, že měl pravdu a vezmu si to za ponaučení, ale jsou věci, ve kterých neustoupím, neboť tvoří můj charakter. Jsem tvrdohlavá, vím to o sobě, když mě na to někdo upozorní, souhlasím s ním, ale je to má přirozenost a umím s ní žít. Dokážu počítat s následky a vyrovnám se s nimi, ale myslím si, že sama tvrdohlavost není příliš negativní vlastnost a svému nositeli může přinést i leccos pozitivního.
Mezi mé kladné vlastnosti počítám upřímnost, obětavost a touhu pomáhat ostatním lidem. Upřímnost je jistě pěkná vlastnost, lidé ji hodnotí jako pozitivní, ale často shledávám, že jen vůči ostatním lidem, nikoli vůči mé osobě. Já osobně nemám ráda lidi, kteří lžou a vymýšlí si, ať již z legrace nebo z touhy udělat se lepšími a zajímavějšími. Pokud mi blízký přítel zalže, kladu si otázku: „Proč to udělal ?“ Pokud se opravdu snažil udělat lepším, proč to zkoušel zrovna na mě? Vždyť já ho znám, znám jeho přednosti i jeho chyby, respektuji ho jako osobnost a mám ho ráda takového, jaký je. Snažím se pochopit jeho pohnutky, ale už k němu ztrácím důvěru a brzy přestává být mým přítelem, neboť lež jde ruku v ruce s přetvářkou a falší a takovému člověku nemám chuť věnovat své přátelství.
Že jsem obětavá a mám touhu pomáhat druhým ? Možná to zní trochu jako klišé, ale já už od dětství ráda pomáhám ostatním a i svůj život jsem zaměřila tímto směrem. Vystudovala jsem zdravotní školu, stala jsem se zdravotní sestrou – a toto povolání je, stejně jako ostatní profese zachraňující lidské životy, spíše posláním. Už při své praxi jsem se setkávala s nemocnými lidmi a na mně bylo, zda svým přístupem k nim zmírním alespoň trochu jejich strádání a zlepším jim náladu. Na nemoci jsou samozřejmě léky, ale přesvědčila jsem se, že po vlídném úsměvu či přátelském rozhovoru pacienti bývají mnohem veselejší a vstřícnější a lépe snášejí léčbu. A toto mě přesvědčilo, že jsem se rozhodla správně a že ošetřovatelství je skutečně činnost, kterou chci v životě vykonávat.
Neusnula jsem však na vavřínech a nyní studuji na vysoké škole, neboť si chci pod titulem bakalář ošetřovatelství doplnit a prohloubit své znalosti, abych byla schopna poskytnout kvalifikovanější péči na profesionální úrovni a tak si vlastně splnit svůj sen.

Jací jsme
Motto : „Buď člověkem, uvědom si to a chovej se podle toho.“
Prudhome
Podle temperamentu se lidi rozdělují na čtyři základní skupiny : sangvinik,cholerik, flegmatik a melancholik. Žádná tato skupina nemá své ostře vymezené hranice, tak jako lidé a jejich povahy nelze přesně „zaškatulkovat“. Mnohdy se v charakteru člověka objevují znaky více skupin, jedna však vždy dominuje.
Sangvinik je člověk prudký, náladový a nestálý, někdy je též poněkud nevyrovnaný v činnostech, které provádí, jeho city a prožitky jsou spíše povrchní, rychle zapomíná jak veselé příhody, tak i křivdy, vyznačuje se veselostí a živostí, rychle se u něho střídají vzruchy a útlumy a je přizpůsobivý. Celkově je to člověk šťastný, mívá spoustu přátel, protože je stále dobře naladěn a je aktivní a podnikavý.
Dalším typem osobnosti je cholerik. Je to osobnost silná, ale nevyrovnaná, bývá citlivý a vznětlivý, stejně jako u sangvinika se u něho rychle střídají vzruchy a útlumy, ale u cholerika převládá vzruch, tedy častěji „vybuchne“ a trvá mu déle, než se uklidní. Jeho přednostmi je aktivita a iniciativa, nic pro něho nebývá problém a překážkou, ale při jejich překonávání se často rozzuří, trvá mu delší dobu, nežli se uklidní, často také při výbuchu zlosti ničí věci, aby pak zklidněn litoval svého počínání. V jednání vůči jiným se jeví jako neukázněný.
Osobnost, u níž dominuje melancholie, lze charakterizovat jako slabou, málo vzrušivou, ale citově velmi zranitelnou, hluboce prožívající okolní podněty, ale navenek se neprojevující, slabě reagující a zádumčivou. Takový člověk si všechny zážitky ponechává ve svém nitru, když jej něco ranní nebo z rozveselí, pamatuje si takovou událost dlouho, často o ní přemýšlí a rozebírá ji ze všech stran do posledního detailu, ale ostatní prožitky jdou jaksi mimo něj. Proto se někdy zdá, že melancholičtí lidé bývají méně chápající, ale je to jen zdání, dokáží být stejně bystří a chytří jako lidé s jinou mentalitou, jen to neumějí dát najevo.
Posledním typem je flegmatik. Je to silná a vyrovnaná osobnost, vyznačuje se chladnými a pomalými citovými reakcemi, pomalým střídáním vzruchu a útlumu, klidností až lhostejností. O takovém člověku se říká, že spí i za chůze. Jeho pomalé pohyby, způsoby řeči a chůze někdy dokáží výbušnější povahy velmi snadno a velmi důkladně rozzuřit. Ačkoliv však flegmatik vypadá, jakoby váhal a nevěděl, jak se rozhodnout, uvnitř je jako chladnokrevný a přesně fungující stroj, téměř bez emocí, nikoliv však zlý.
Temperament není povahový či charakterový rys, temperament je to, čemu se říká lidská duše. Mentalita je jako pevná nit, na kterou se navlékají korálky povahových a charakterových vlastností, a vzniklý náhrdelník, na kterém se střídají hezké a ošklivé ozdůbky symbolizující dobré a špatné lidské vlastnosti, je pak pravá lidská duše.

Vztah k ostatním lidem
Altruismus a egoismus
Motto : „Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.“
Plautus
Pojem altruismus skrývá nesobecký vztah a lásku k bližnímu, je to odhodlání podřídit vlastní zájmy blahu druhých. Pokud se řídíme citem a etickými principy, měli bychom se k altruismu přiblížit. Být altruistou znamená dosáhnout vrcholu etiky, altruistou se člověk nestává, nýbrž rodí, neboť nesobeckost a láskyplný vztah k ostatním lidem se nedá „nacvičit“ a posléze předstírat, protože v krajních situacích se naše hrané a na odiv stavěné počínání hroutí a objevuje se naše přirozenost.
Je snad altruistkou bohatá dáma, která se proto, aby zahnala nudu, rozhodne věnovat část svých peněz na léčbu onkologických nemocných nebo na dětský domov, ale která by nikdy nenavštívila nemocného s rakovinou ani si nevezme do péče sirotka. Její gesto je z hlediska pomoci lidem určitě chvályhodné, ale z hlediska etiky se projevila spíše její egoistická povaha – v očích sobě rovných jistě stoupla v ceně a mluví se o ní jako o dámě dobrého srdce, a navíc uspokojila hlas svého svědomí tím, že něco udělala pro ostatní. Jaký je rozdíl mezi ní a obyčejným člověkem, který nedá na konto nemocných statisíce jako ona dáma, neboť je nemá, ale který přijde mezi nemocné a nabídne svou pomoc ? Takový je projev altruismu – jednat bez sobeckosti, bez touhy zviditelnit se a z přesvědčení, že chci nezištně pomoci lidem.
Egoista je osoba, jenž vstává i uléhá s myšlenkami na nejlepšího člověka na světě – na sebe. Tak jako altruismus je i egoismus vlastnost daná nám do vínku a těžko ji ze svého nitra vytěsníme. Pokud si svoji sobeckost uvědomíme, můžeme ji potlačit, nikoliv zcela eliminovat. Sobec totiž, pokud projeví snahu neprosazovat své vlastní zájmy nad zájmy ostatních, často necítí uspokojení nad tím, že zvítězil nad sebou samým, ale spíše trpí vědomím, že zradil své vlastní já. Vyjít se sobcem je celkem snadné – vždyť egoismus je svým způsobem slabost. Stačí „zabrnkat“ mu na strunu jeho ega a on ochotně „zazpívá“ píseň, kterou chceme. Otázkou však zůstává, zda nám egoista stojí za to, abychom jej stále přesvědčovali o jeho „kvalitách“.

Filantropie a misantropie
Motto : „Dobročinným není ten, kdo hledí na odplatu, nýbrž kdo si předsevzal dobro činiti.“
Demokritos
Lidumilnost čili dobročinnost činí člověka a jeho život naplněným a krásným. Lékaři a zdravotnický personál, učitelé a vychovatelé, zkrátka všichni, jejichž povolání je spjato s životy jiných lidí, ti všichni jsou filantropy, byť častokrát bezděčnými, neboť si to neuvědomují. Dobročinné spolky, jejichž cílem je pomoc chudým, bezbranným a nemocným, jsou jistě chvályhodným lidským počinem. Ani si neuvědomujeme, kolik lidí potřebuje naší pomoc. Často nás napadá alibistická výmluva : „Co já sám zmůžu ?“ Ale uvažovali-li by takto všichni lidé kolem nás, nikdy by žádná taková humanitární organizace nevznikla. Pokud však cítíme potřebu pomáhat bližním, nemusíme zrovna zakládat alternaci OSN. I drobná pomoc a podaná ruka má často mnohem větší význam, než by se nám zdálo. Máme hudební nadání či jen smysl pro humor a ochotnické sklony ? Proč je nevyužít například v představení pro děti v dětských domovech nebo pro seniory v domově důchodců? Neboť tyto dvě generace – nejmladší a nejstarší – pociťují nejvíce samotu a smutek. Máme jako povolání či koníčka práci s kovy nebo se dřevem ? Proč nepomoci vylepšit dětské hřiště ? Vždyť i to, že vezmeme staré obnošené šatstvo a pošleme jej na charitu, je projev dobré vůle a solidarity.
Jaký je tedy rozdíl mezi altruismem a filantropií ? Altruismus a jeho protipól egoismus jsou totiž lidskými vlastnostmi, se kterými, jak už jsem se zmínila, se člověk narodí. A filantropie a její protějšek misantropie, je postoj, který člověk zaujímá například po určitých zkušenostech a zážitcích, negativních či pozitivních. Tedy člověk, jemuž zemře blízký člověk na nevyléčitelnou chorobu, a on se zapojí do boje proti této zákeřné nemoci a pomáhá jejím obětem, zaujímá určitý postoj, v tomto případě pozitivní, a stává se filantropem.
Není-li člověk příliš silná osobnost a zažije-li například obrovské zklamání a zradu od osoby, které bezmezně věřil, může se stát, že v důsledku necitelného rozbití jeho světa u něho nastane porucha myšlení a emocí, takový člověk začne nenávidět lidi a stranit se jich a misantropie, jak se tento negativní pohled na svět nazývá, může být i průvodním jevem neurotických a psychopatických stavů.
Pochopíme-li podstatu altruismu a filantropie, pochopíme i cenu lidského života a pak poznáme, v čem tkví jeho smysl a hodnota.