Každý den je dnem zcela jedinečným

Anotace: nebo ne?

Sny každého dne pozvolna mizí, a nové přicházejí. Není to jenom krajina, či říše nějakých podvědomí, jak se nám to snaží vsugerovat ta podivná psychologická věda ke které musíme být více než skeptičtí. Je to cosi jiného. Každý den, který s sebou přináší jedinečnost s sebou odnáší i naše sny a čeká na náš osobní projev, na svou vlastní existenci. Kdo dnes sní, je snílek. Pouhý a prachsprostý snílek. Ale kdo bere vše, tedy sen, i realitu jako jedinečnou, vážnou a tedy hodnou respektu, žije naplno. Proto je možné se domnívat, že vše co vychází z představ lidí, není to nic co by bylo opakovatelné a z toho důvodu vědecky zdůvodnitelné.
A proto že se to nedá zdůvodnit znamená to, že to postrádá logiku, či metodu? Stejně jako když „děláme umění“, tedy kreslíme, zpíváme, fotografujeme, a mnoho dalšího, či třeba když myslíme. To jak k danému vývodu dojdeme, těžko můžeme zopakovat a „vědecky“ popsat. Teda můžeme, když to nějak budeme hodlat uchopit. Ale jde o to? Ne. Věda žádá exaktní vysvětlení, postup, metodu založenou na postupu, který je striktně zachytitelný, sjednatelný. To ale neznamená že by třeba umění, nebo filosofická argumentace, nebo jiné činnosti nebyly vědecké. Jenom se nedají měřit „vědeckostí“ danou matematikou, či fysikou. Ale naopak. Dají se poměřovat jedinečností a originalitou. Nejde o nápodobu obrazu, kopírování. Nemá jít o to co již bylo, ale promyslet cosi co bude přínosem, obohacením a oživením. Tedy zkomponovat obraz jinak, jedinečně, naplněně. Proč o tom celém hovořím? V těchto všech činnostech je patrná neopakovatelná jedinečnost a originalita. Nejde o strojovou mechaničnost, tolik představenou vědou. A kdo říká že to není věda, ať dokáže že ta jeho „přísná“ věda je souhrnem racionálních důkazů. Co si za nimi máme v posledku představit? Na to nikdo neumí odpovědět.
V umění, filosofii, ale třeba i v theologii nebo jiných ne-matematický vědách lze najít příčinu. Jde o princip, třeba i metafysický. Ale je pochopitelný a lze mu porozumět. Jak chcete ale porozumět „přísné vědě“ jakou je matematika nebo fysika? Ta je po tisíce let pořád o tomtéž a pořád tatáž. Téměř ustrnulá. Bez dynamiky. A to se nechci dotknout „Vážených matematiků“, nebo „fysiků“. Jenom v přísných vědách není zakotven prožitek jedinečnosti. Toho, že se projevujeme v existenci jedinečně. Že každý den nejsme strohým souhrnem zákonných příčin. Proto se mi například nelíbí a nezdá vědecké, když se sny líčí u člověka jako určitá kauzální řetězení. Soubor příčin a důsledků. Jde tam o cosi více. A to „věda“ neuchopí. Jedinečnost lidské existence to je ono. Stejně jako jsme my lidé jedineční, je jedinečný i bůh-pravda, nebo umělecký předmět. Nejde to vše znova opakovat. Díla mají svou repliku, pravda své kontexty, se kterými dojdeme k cíli a lidé? Lidé se u-sebírají při „nejhorším“ do stereotypů. Chtějí se opakovat a zachovat v určitých způsobech, chtějí být připravení, zabezpečení, nad věcí, a přitom jim unikne podstata. Je to asi nejhorší co člověka potká. Když si sám na sebe hodlá „ušít“ harmonogram, program a plán. Stejně nikdy nic nenaplánujeme. Podstatné mu mezi prsty „proteče“. Důležité entity jako zdraví, dobro, duše, pravda, štěstí a další nelze naplánovat. Proč? Je to otázka existenciální jedinečnosti. Toho, že se v čase a prostoru nedají zachytit. Jsou mimo něj. Neznají jedinečnost. Jejich nadčasovost je více než specifická. Jedinečnost znamená časoprostorovou konečnost. Jednou se to tak či onak odehrálo a nikdy již více s tím nelze manipulovat. Pouze nějak zpřítomňovat, vysvětlovat a porozumět tomu. Ve snech je to přímo lidsky vysvětlitelné. Ale vědci to opět trochu ztemňují, mají na to mechanismus. Počitek, vědomí, podvědomí, sen. Největší chyba celého projektu vědců. Ve snech se odehrávají zvláštní události, pro život důležité, kdy se vyvolává cosi jedinečného, co už nás nikdy nepotká, neodehraje se. Domněnka a spekulace o stálých obrazech je lichá. Pokaždé se nemůže tentýž obraz dostávat na světlo podvědomí stejně. Jiný kontext, odlišná zkušenost, atd. Ve vědě je toho moc. Věda je panovačná a uzurpuje prostor jedinečnosti a originalitě. Chce se zmocnit všeho. Vše zmanipulovat, zmechanizovat, sjednat, ale o to nejde. Věda je taková. Není pokorná. Hodlá se do všeho vrhnout a existence samotná plyne. Ze všeho hodlá sejmout pláštík tajemna a neodhalena, ale nikdy stejně neopoví na důležitou otázku. „Věda“ se snaží odpovídat. Vědy se snaží promýšlet, jak položit nejsprávnější otázku. Takže stejně v posledku se situace ještě ztemní, zahalí, „čirý vědecký“ obraz se zakalí nejasností a je to ještě horší. Snad lépe nedělat „vědu“. Místo aby nám pomáhala bezmezně, zároveň nás i omezuje. Bere nám jedinečnost, prožitek a neopakovatelnost.