Rodiče a příbuzní – naše vzory

Anotace: Motto : „Chovej se ke svým rodičům tak, jak chceš, aby se tvé děti chovaly k tobě.“ Sokrates

Matka je pro nás od narození ostrůvek bezpečí, tepla a něhy, ke kterému my, bezbranní tvorečkové, přilneme. Od matky pijeme životodárné mléko, pod její ochranou děláme své první krůčky a seznamujeme se s okolním světem. Do její konejšivé náruče se vracíme, když nás ten velký a cizí prostor zranil či vylekal, maminka pofouká bolístku a setře slzičky. A pokud vztahy mezi matkou a dítětem nezpřetrhány a nenarušeny ošklivými událostmi, vydrží toto křehké, a přece nejpevnější pouto až do dospělosti. Často i plnoletí rádi utíkáme, ať již obrazně nebo skutečně zpět do matčina objetí a žena, která nám dala život, tak jako kdysi pohladí a pofouká, ale nyní již spíše bolavou dušičku nežli kolínko.
Otec bývá prvním vzorem, který dítě má. Ne náhodou si pak dcery vybírají, byť podvědomě, partnera typově či povahově podobného svému otci. Pro dívky je tedy otec vzorem pro budoucího partnera, pokud je otec velká osobnost, nasadí tím svému potencionálnímu zeti vysokou laťku a dceři srovnávající nápadníky se svým rodičem, se bohužel vůči němu zdají „ubozí“. Toto je však extrém, kdy dcera bezmezně a nekriticky miluje svého zploditele. Opačným pólem je situace, kdy je hlava rodiny despota, opilec či neurvalý, hrubý člověk. Tehdy se dívka vzbouří, nenávidí svého otce, který se často chová násilnicky k matce i k dětem a ví jistě, že její manželství bude jiné. Bohužel i zde často zapracuje ono podvědomí a dcera si často najde muže stejné letory jako byl otec. Ve funkčních a spořádaných rodinách však děti mají matku i otce za své vzory, hlavně v prvních letech života. Později, hlavně v období dospívání, dokážeme své rodiče potrápit, neboť si nevíme rady se „vzbouřenými hormony“, vidíme věci jinýma očima a vše kolem se nám zdá ubohé, malé bez „šťávy“, omezující. Naštěstí toto období netrvá dlouho, dospějeme doopravdy a naše nároky na tento svět už nejsou tak přehnané.
Dalšími lidmi, kteří utvářejí v dítěti jeho charakter, jsou učitelé, vedoucí různých zájmových kroužků, ale i spolužáci a kamarádi. Za svůj vzor můžeme mít i slavné sportovce, dívky třeba i zpěvačky, tanečnice či herečky, ale tyto osobnosti nezasahují do formování naší duše, neboť se s námi osobně nestýkají, pouze nás motivují.
Někdy se úkolu vzoru zhostí i tety, strýčkové, babičky a dědečkové. Často totiž nebydlí s námi pod jednou střechou a prázdniny trávíme u nich. Pro městské dítě může být pár týdnů strávených na vsi zážitkem, ke kterému se ve vzpomínkách vrací i za desítky let. Dívky se také někdy svěří se svými problémy a trápením raději tetě, která je v přiměřeném věku, nežli matce. Není to proto, že by neměly k matce důvěru, ale tuší, že by mohla zareagovat nepřiměřeně, bez žádoucího nadhledu nad věcí, protože se to týká jejich potomka.
Osoby, které nás odmalička obklopují, zkrátka mají vliv na utváření naší osobnosti, ovlivňují cesty, kterými se v životě vydáme, ať již je to cesta dobra či cesta zla.