Poezie přítomnosti

Anotace: -krátká úvaha na oblíbené, některými zavrhované téma

1) Poezie přítomnosti
2) Stránky poezie
1. Ignorace
2. Minulost
3. Básník dnes
4. Jak to má být
5. Srozumitelnost!
3) Pochopení, prosím

Poezie

Motýlí křídla týraná provazy deště. Smích nemluvněte ztrácející se na železničních tratích. Kytice bílých růží poznamenaná tisícem bezohledných nohou. To vše je poezie přítomnosti.
Hlavy tupých pokrytců a ignorantů proudí ulicemi pod mašinérií spěchu a stresu. Zná někdo z nich význam slova poezie? A jestliže zná, zajímá ho snad? Nespočetněkrát jsem přemýšlela, proč krásné věci ztrácejí svůj význam a vždy jsem dosáhla otevřených závěrů.
Dříve byla poezie, společně s jejími tvůrci, brána jako vzácnost, jako něco obdivuhodného a žádaného. Samozřejmě se vyskytovaly výjimky nepochopené dobou. Mácha, Baudelaire a jiní.
Současný básník je postaven do svízelné situace. Básně jsou vesměs skládány pro osobní potřebu na pokraji přelití pohárku emocí. Avšak každý pocítí potřebu být alespoň jednou za čas pochválen či nějakým způsobem uznán. A co nabízí dnešní doba? Výsměch? Pohrdání?
Lidé si málo uvědomují multifunkčnost básní. Mohou nám být nápomocny v mnoha oblastech mluvy. Nadlehčování, dramatizování, vyhrocení situací. Vzbudí i pláč, radost, depresi, melancholii. Nahrazují věty a člověk jakoby se jimi vykřičel z momentálního rozpoložení. Samozřejmě nejsou básně jako básně.
Pro nastínění situace napíši úryvek:

„Vteřina minutu toulavě míjí,
zvony v mém hrudníku žalostně bijí.
Temnota po špičkách plíží se k hrudi,
Strachem se zalyká, že srdce vzbudí.“

Co si řekneme? Většinou nic, jelikož po úryvcích tohoto typu zavíráme knihu. Bez výrazu či s nechápavým úsměvem.
Je smutné, že lidstvo stále mohutněji vyžaduje jednoduchost, srozumitelnost a nenáročnost. Bohudík, poezie to zavrhuje. Jak tedy psát pro lidi? Proč to nezkusit:

„ Čas plyne pomalu,
v srdci cítím úzkost.
Bolest chce pohltit mé tělo,
bojí se, že láska je silnější.“

Ano, srozumitelnější to v každém případě je. Ale nebije vás ona srozumitelnost do očí? Dá se tomuto vůbec říkat báseň? Libozvučnost se vypařila jako pára nad hrncem a o dramatičnosti a prožitku četby tu nemůže být řeč. Jak by flegmatik dodal: „O pár vět více nebo méně.“ Naštěstí je tomu jinak.
Kéž bychom si všichni uvědomili úžasnou slovní zásobu, co nám mateřský jazyk přináší, uměli ji využít. A hlavně zkusili chápat básníky.