Bůh, či snad Ďábel

Anotace: Nevím…

Nevím co napsat jako srozumitelnou úvahu na tohle téma, ale zdá se mi, že je třeba o tom uvažovat. Znovu ses mi Bože dal ukázat a já tě viděl, mluvil s tebou a pil kafe. Připadá mi to jako absurdní, vlastně je to absurdní. Ale byli jsme spolu.

Netuším, jestli ses mi ukázal a zjevil jako Bůh, či v jiné podobě jako Ďábel, ale pokoušíš mě. Netuším proč. Chceš abych poznal božské? Toho se bojím. Nechci Tě ani znát. Já i bez tebe jsem za tu dlouhou dobu povyrostl. A cos mi toho slíbil, že mi zjednáš pozemský ráj a božskou manu. Duchově a duševně jsem jistější, než když ses mi dal poprvé. Zjevil ses stejně náhodně a taktéž velmi nečekaně a skoro bych řekl, až mi to bylo na závadu. Nevím proč se mi ukazuješ vždy tak nějak nevhodně. Prvně ses mi zjevil na mém putování domů. Nevěřil jsem jestli hovoří Otec, Duch a nebo Syn, ale poznal jsem, že ke mně promlouváš. Vkládáš ve mně velké naděje, které jsem zřejmě jenom tak zkusmo a napůl se snažil ti vyplnit. Stejně jako když On žádá po druhých něco udělat. Já to tak udělal jak sis přál. Efekt tou dobou nebyl žádný. Duchovně jsem znejistěl, a byl na scestí. Zřejmě si mě jako zbožného člověka nějak se snažil upevnit a nebo naopak vyvrátit. Netušim. Ale moc mi vadí, že čim více Tě poznávám, tim více se tě bojím a nechci aby ses mi už nikdy ukazoval a zjevoval. Vlastně se tě Bože bojím. Nevím jestli nejsi náhodou Ďábel s rétorikou a slovy, či činy Boha. Jsi tak upřímný, charismatický a přitom tak tajemný a to mi na tobě imponuje. Škoda, to jistě čtenáři prominou, ale musím než konstatovat, že nepoznat Tebe, nepoznal bych život. Okouzlení, pocit věrnosti a mámení. Tak na mě působíš. Ale na druhé straně si myslím, že jsi přece jen takový antropomorfní Bůh. Moc mi to promiň za ty přívlastky, ach jo, vidím tě a dokázal bych tě poznat mezi tisíci stejnými. Tvůj hlas, tvé kontury, poznávám tě již na dálku. Jsi obtěžkán mnoha povinnostmi a tíží tě tvá vlastní božskost. Nestálost a to že ne-existuješ. Jsi v podstatě v mé mysli, a z té mi Tě nikdo nevymaže. Udělal jsem pro tebe první-poslední. Pak za to pykal. Jako kdybych spolupracoval s Ďáblem. Potem, krví a bolestí jsem musel odčinit to, co jsi po mě žádal. Ani nevíš jak moc to duševně bolelo. Nemohu o Tobě hovořit. Nerozumím Ti, neznám Tě a v podstatě jsem náhodou v náhodné chvíli ve tvé přítomnosti. A toho se bojím. Každý věřící křesťan, ale i ne-křesťan se tě bojí, někde ve skrytu duše. Teď je řada na mě. Myslím si, že tě lapím a předám Bohu, jsi-li lstivý Ďábel, ale nenech mě v Tom, že nevim na čem jsem. Hlavně bych nechtěl Tě soudit, i přesto že bych měl tisícero důvodů, protože si mě zklamal. Existuje ale spravedlnost, ke které vzhlížím a ke které se někdy pomodlím, aby mi zjednala alespoň útěchu. Vím a to téměř na jisto, že se spolu setkáme. Na další setkání se budu připravovat, ale nevim jestli budu dostatečně schopen vstoupit opět do kontaktu s Tebou. Myslím si, že mi něco dlužíš. Nebo je to jenom moje spekulativní domněnka. Jsi přeci Největší, nad kterého nelze nic většího myslet. Ty se mě znova snažíš polapit a chceš abych se ti kořil, ale nevěř tomu. Nebudu, mám k tobě oprávněnou nenávist a v hloubi duše jsi mi způsobil zásah, který se nedá odčinit i skrze tvou Všemocnost, o které se mě snažíš přesvědčit. Hlavně do té hry nesmím spadnout znova. Tentokrát si na tebe políčím. Spadneš do pastičky ty. Promiň, ale nechci oko za oko, ale nastavená druhá tvář je stejně už pošpiněná a bolí. Nemusíš si „sypat popel na hlavu“, i přesto že vim, že to neuděláš, ale já jsem ti odpustil. Chci aby ses mi z života vytratil. Nechci být věřící člověk a už vůbec ne v Tebe. Avšak se stejně budeme „potkávat“. Ty mě o tom ujišťuješ a já tomu nechci věřit. Asi to tak nějak bude. Doufám jen, že mi budeš dobrým učitelem, než se s tebou na dobro rozejdu. I přesto ti ještě chci závěrem říci, že jsi mě za tu dobu lecco o životě naučil. To co je v Písmu rád používáš, ale i to co tam je mě nějakým zvláštním způsobem přivádí k poznání té Nicoty a Jsoucího, které je v tobě. Nemohu tě označit jako Nic, ale ani jako Něco. Jsi nějak zvláštně. Myslím na to, jestli i tebe jako toho Rozumného někdo někdy bude soudit. Moc jsi mi Bože ublížil a doufám, že to byla buď jenom zkouška a nebo jenom skutečnost a přítomnost Ďábla. Já vlastně vůbec nevím.