Kam spěje existence?

Anotace: obtížně nad tím uvažuji a zatím se nedaří

Velmi mnoho lidí se poslední dobou, v mnoha svých zastaveních a pozastaveních na cestách snaží nalézt odpověď, která v podstatě neexistuje. Mnoho a přemnoho lidí si otázku kladlo v dobách dávno minulých, v blízké minulosti, ale i dnes a zítra bude problém stejně problematický a problémový, jako je doposud. Nikomu se záhadu spění existence nepodařilo vyřešit takovým způsobem, aby byl s to dát spolehlivou odpověď na tu základní otázku. V zastavení se na cestě životem pozorujeme, že nám většinou cosi uniká. To podstatné. Záhadná látková substance, jako zrnka písku, nám propadá skrze uchopující ruku naší vlastní existence, do které jsme zabořili ruku k prozkoumání, z čeho že se vlastně skládá a kam jako taková se ubírá.
Má-li s námi někdo, nějaká Inteligence, záměr je třeba jej vidět jako určitou možnost. Je zřejmé, že ale na to se odvolávat nemůžeme a musíme mít snahu pochopit rozumem, že nic takového jako Prozřetelná inteligence nemůže manipulovat s naší existencí. Svoboda, a život uvnitř tohoto světa je podřízen komu? Já sám jsem si tu otázku nevyřešil doposud. Je vůbec svět v základu někomu podřízen. Domnívám se že nikoliv. Svět tu je. Je tu i bez nás. Koneckonců svět tu byl bez nás (přikláním se k vědeckému výkladu o stvoření světa za šest dní, kdy člověk byl vsazen do celku až v závěrečné fázi tvorby). Svět nelze myslet s člověkem. Je to cosi co je takové jaké to je, se vším co je takové jaké jest, ale to neznamená, že člověka musíme nutně řadit k subjektivním částem světa. Člověk netvoří svět, ale zároveň by bylo mrzuté a velmi zjednodušující redukovat celý svět do moci a vůle člověka. Ten problém se zdá být obšírnější, než se z prvního náhledu jeví. Povrchně mě k této myšlence přivádí složitá úvaha. V hloubi si jen stěží dokážu zodpovědět, byl li by svět myslitelný bez člověka.
Problémem se ukazuje, že Bůh s člověkem „vědomě“ počítal. Uvádím vědomě v uvozovkách, protože Bůh nemůže něco dělat zřejmě intuicí, nebo díky podvědomí. To by nebylo v možnosti Boha. Ale je možné operovat s pojmem vědomí u Boha? Dobře, tak snad jenom jaksi neobratně jsem se pokoušel naznačit, že jistě to co Bůh učinil mělo určitou záměrnou složku. Nebo mohl něco Bůh stvořit jenom tak, jakoby vedlejší produkt svého „creatio ex nihilo“? Podle mé domněnky si Bůh nemůže jenom tak svévolně laškovat a pohrávat se svými idejemi a nahodile si dávat vzniknout tomu, čemuž by se mu zachtělo. Vše má svůj jistý a dokonalý, harmonický a pochopitelný účel. Pak se tedy nabízí otázka, která je zcela namístě a to sice, jestli totiž a jak Bůh tvořil. Pokud jsem měl možnost se s tím blíž seznámit, nikde nepodal výměr, nebo návod, a to sice že nikdo, nikde a nikdy, ani jeho nejbližší světští učedníci, jak se to stalo, podle jakého klíče, díky jakému systému. Tak, jakým způsobem se ukazuje systematičnost, logičnost a celková konsistence vesmíru, tohoto vezdejšího světa a živočichů, přírody a člověka, není možné zřejmě nic opomenout. Nebo ano? Jistě, Bůh mohl podle některých spekulací stvořit lepší světy než je tento, ba jistě to bylo v jeho záměru, či předpokladu, ale proč. Stvořil tento, neboť tento se mu ukázal jako vhodný. Netuším nakolik, neboť nejsem jeho nástupce, ani následovník a nemám nejmenší ponětí co zamýšlel, nejsouce jeho žákem jak to vše promyslel. Zřejmé je, že ale to byl velkorysý, účelný, uspořádaný a promyšlený tah, který udělal. A zřejmě tak bezchybný a ideální, že nic v tomto vezdejším světě nemůže mít podobný atribut ideality, jako existence jednotlivých jsoucen vně tohoto světa, lidí a přírody okolo nás. Možné by to bylo, a rovněž některé skupiny iracionálních mystických a „duchařských“ skupinek se snažili vyvrátit Boží racionalitu. Ale Bůh v tomto ohledu, tak jak zřejmě se je možné dočíst i v Písmu, především nejvíce ve Staré smlouvě, nebyl experimentátorem a lá pokusný králík. To se některé intuitivní a smyslově založené mystické a okultní skupiny snažili odvěčnosti dokázat. Sváděli na Boží vůli vše co se jim nehodilo „do krámu“, a nehrálo v jejich předpokladech, věštbách, úsudcích a prognózách. Ale jak ony, promiňte mi to slovo „primitivní“ skupiny, mohli pochopit záměr Čehosi, co je nekonečně mnohokrát v jejich vlastní inteligenci přerůstá a převyšuje? To je jaksi zvláštní. Jejich „primitivní rozum“ nepočítal, proč přišla daná morová epidemie, cholera, hlad, bojová a válečná tažení a jejich neúspěchy, politické půtky a intriky spojované s falší, lží, nenávistí, spiknutím, s existencí zla vůbec. Nepochopili proč v průběhu dějiny přišly křížové výpravy, kde koření náboženská ohniska střetu, jak jsou možná revoluční hnutí, kde se rodí protestantský kapitalismus a duch sociálního myšlení. Nedošlo jim, jaký podnět vyvolal války plošného charakteru jakými byla první a druhá vojna, útoky teroristů, používání chemických zbraní atd.
Jako lidi spekulujeme, jsme prostí, v podstatě jednoduší. A teď bez urážky. Jedná se o nás všechny. Já jsem jednoduchý, ty jsi jednoduchý, i on a ona jsou jednodušší a nejsou nikdo z nás s to pochopit proč? Spekulujeme, aby náš prostý rozum mohl ve světě vůbec fungovat, aby měl nějakou záruku jakési „jistoty“, o které tu vůbec nemůže být řeč. To, že označíme náboženské střety například v době 17. století za boj katolíků a protestantských denominací a reformovaných uskupení je pro nás zjednodušující a pochopitelnější záměr čehosi, stejně velkého jako co nejsme s to pochopit. Tolik, kolik je historiků, myslitelů, vědců, politiků, reformátorů, a dalších lidiček a malých myslitelů v celku velkého Vesmíru, je i různých pohledů, všech o stejné vypovídací hodnotě. Proto názor o reformaci je stejně irelevantní jako otázka proč byla světová válka, nebo proč se teda „sakra“ odehrálo jedenácté září. Kdo z nás lidí to chápe v celkovém kontextu konstelace a uspořádání Vesmíru. Každý si to vysvětluje jinak. Ne-vědec, věštec, řekne, že je to postavením hvězd. Politik dodá, že je to střetem mocenských zájmů, vojevůdce tím, že se vojska nedohodla o smíru, etik tím, že jedna ze skupin se nedržela morálních předpisů, atd. atd. Je to mnoho spekulativních úvah, dohadů a přeci jenom roztříštěných „co kdyby“. Hodí se jim určité schéma vysvětlení a to „napasují“ na danou událost. Ale lze takhle postupovat se vším a především lidskou existencí?
Jak postupovat v tak rozmanitém případě, jakým je lidská existence? Můžeme přizývat na pomoc „odborníky“, vědce a nebo i ne-vědce, aby podali výstižnou, hlubokou a v tomto smyslu vyčerpávající odpověď jak se to má s tím zvláštním druhem člověk? Může nám někdo kecat do toho, jak je to s člověkem, hledat jeho podmínky, předpoklady a z nich vyčítat určité prognózy do budoucna?

Zrovna mi přišlo, byl jsem toho času s domácím mazlíčkem u veterináře a říkal, že jde o problém degenerativního onemocnění, které má můj čtyřnohý kamarád. Napadlo mě, jak je možné, že některé onemocnění se jenom tak jaksi zjeví, řekněme, má řadu průvodních symptomů a příznaků a přesto se s ním ukáže cosi nahodilého, co se nepředpokládá. Tuhle část bych nazval intermezzo, abych ukázal o co mi jde. Je totiž množné se ptát odborníků proč? Kdo to vůbec ví? Může se vám lékař podívat rentgenem a sadou vzorků do těla? Jasně, může, ale dostane se mu výsledek určitých separátních dat. V tomhle případě to znamená že souborem testů se přišlo na degenerativní neléčitelné onemocnění, ke kterému se přidalo ještě něco navíc. Nějaký šotek zapůsobil někde a na něco co s tím nemělo být doprovázeno. Ale stalo se. Lékař, veterinář, konstatoval že tomu tak je. Avšak kdo je s to dávat odpovědi a říkat? Odborníci, ne-vědci a nebo Bůh?
Zřejmě jedině snad Bůh může vědět proč tomu tak je. Kdyby totiž věda byla tak mocná a kdyby doopravdy byla měřítkem objemu nalitých peněz v porovnání s jinými financovanými projekty, strčila by už věda dvacátého prvního století svými vědeckými a racionálními spekulacemi Boha do kapsy tím, co všechno ví. Ale v podstatě věda dneska ví, ironizující fakt, že totiž neví vůbec nic. Tím nechci zpochybnit vědu jako takovou, to bych si nedovolil ale přesto není s to dávat odpovědi na určité soubory otázek, které se na našem vezdejším zevlování světem ukazují jako důležité. Jestli po mě věda bude chtít abych jí důvěřoval, budu, ale ať mi ukáže v čem je lepší a racionálně a pokrokově dále než Bůh. To, čim si dnešní věda a nejen ta u mě zavřela svá pomyslná vrátka je to, že rozkolem s náboženstvím a myslitelskou činností se stala centristickou disciplínou, která je ale tak minimalistická, až je přehlédnutelná v tom velkém vesmíru všech nepochopitelných událostí, jevů a případů. Věda by přeci jen měla mít pokoru k disciplínám, které jí oslovují a snaží se s ní vést konstruktivní dialog, stejně jako ostatní disciplíny jsou vědě zavázány svými postupy vůči světu. Dnes si například někdo nemůže vymýšlet bludy a mystifikace, či mystéria. Vše se řídí určitou vědeckou metodou a přístupem, který ti kdo to chtějí dělat dodržují, jinak se mohou jít, řeknu-li to poněkud příkře, „vycpat“. A proto výpady vědy vůči básnictví, tvorbě literatury, příspěvkům do diskusí, na blogy a celkově k pozvedání národního duchovního dědictví a tradice má stejnou hodnotu jako vynález žárovky, nebo zjištění, že Země se otáčí kolem své osy a osa vůči Slunci. Nelze shazovat a degradovat zdánlivě pro někoho nevědeckou práci do odpadu čehosi, co je nanic. Ale bez těchto příspěvků je svět stejně prázdný a neúplný jako bez zjištění, že Země rotuje, nebo že dnes již používáme elektrickou energii. Vše má stejnou hodnotu a pořadí, případně to co je hodnotnější neurčuje trh, ekonomické zákony, ale Bůh. Nechci ale Boha angažovat všude, jenom chci poukázat, že jednostranné pohledy na některé problémy jsou stejně zapáchající a částečné jako ideologizující přístupy. I přesto, že jsem se již dosti vyslovil o otázce existence z různých pohledů, nechtíce předělávat to již napsané, protože to je už dané, lze pouze určité pohledy a názory korigovat a pak se s nimi i třeba rozejít, když náš rozum zjistí, že jsme se vydali cestou nesprávnou. Prozatím, veden světlem Rozumu, a notnou dávkou víry doufám že bude den, hodina, minuta a vteřina, kdy se zjistí cíl lidské existence, případně její směřování, ubírání se, či její smysl.
Kdybych byl pohodlný a nechtěje se vyčerpávat s tímto naléhavým a obtížným problémem, řekl bych, že cílem a smyslem života není nic. To by bylo ale poněkud zjednodušující a svádělo by to k tomu, vést a ukazovat lidem a celkově ostatním, že můžeme truchlit a marnit svůj čas, neboť se řítíme co nečasové a neprostorové nicoty. Ale to prozatím nechci konstatovat.