Otázka Boha je otázkou po Bohu

Anotace: tak nějak...

Otázka Boha, toho co hledáme a toužíme spatřit a najít je otázkou po Bohu. Bohu, který se nedá ukázat. Jak vysvětlit druhým lidem, světu a vůbec celkově kdo je Bůh, co je Bůh, proč a jak je. Připadá mi, že věda svými sedmimílovými botkami ušlapuje pěkně velkou vzdálenost jenom aby sama se dostala k touženému cíli. Řeknu si že budu hledat nové prostředky a inovace například v oboru dopravy, a tak bádám, hledám a zlepšuji. Výzkum na poli přírodních věd, toho že jsem dokázal zlepšit jízdní vlastnosti automobilů, zmenšil tření dvojkolí kolejových vozidel, či provedl zásadní obrat v konstrukci spalovacího motoru je jistě přínosný vědecký objev. Ale jak naložit s otázkou po hledání a nalézání Boha? Je snad nějaký postup, vědecká metoda, která by striktně nebyla založena na zdůvodňování pomocí metod humanitních věd? Lze pokládat „zjevení“, o kterém hovoří někteří lidé v souvislosti s ufologií, mystikou, nebo abnormálními jevy za věrohodné příklady toho, od čeho se ostatní distancovali, co ostatní do mrtě rozebrali a co zůstalo osamoceno, čeho se chopily, každá jinačím způsobem vědy o člověku? To že někdo, někdy viděl něco zvláštního, od toho dají přírodní vědci ruce pryč. Nechtějí o tom slyšet. Leda že by se to dalo poměřit metrem, zvážit váhou, chemicky analyzovat, fysikálně uchopit a vědeckým názvoslovím deskriptivně dílek po dílku popsat. Jenomže to je kámen úrazu. Což kdyby například to čemu se ostatní smějí, mají z toho seanci a podívanou doopravdy byla přísná věda, přísnější než matematika, a která by dokázala odpovědět na nejzazší otázky lidského tázání. Týkající se existence, nás, přírody, světa jako takového a všeho myslitelného i nemyslitelného. Směje se jen hlupák, který nechápe, že to všechno mohou být závažné věci a je třeba je brát s notnou dávkou kritiky, jednak, ale na druhé straně je třeba v nich hledat určitou míru pravdivosti. Přeci je zřejmé, že i fantasy, sci-fi a jiné motivy, které přejímá literatura, film, divadlo, hudba a jiné druhy umění jsou přeci buď více, nebo méně inspirovány realitou. Jenom jsou trošku korigovány, upraveny, ale jádro je jakž takž pravdivé. Příklad mluvící za všechno jsou báje, pověsti a pohádky. Dospělí řeknou, že na pohádky věří jenom děti, ale lidé si je nevymýšleli pro kratochvíli (pouze), ale pro zvláštní druh popisu reality. Kdyby se totiž všechny pohádky točili okolo popisu reality jedné, nebyly by pohádky, nýbrž pohádka. Vždyť kolik je interpretací a výkladů některých pohádek. V každém městě, každí rodině je zcela jiné pochopení a odlišný způsob popisu. Co ale zůstává, je určité gró, substance, či podstata určitého mýtického vyprávění. Odstřihnout nůžkami přísné matematiky příběhy typu pohádek, pověstí, básní, a jiných forem mýtického a zvláštního myšlení bychom se připravili o velmi plodné pole popisu reality. I přesto, že se zdánlivě nemusí na první pohled jevit, je více než pravděpodobné, že pro otázku osmnáctého století jsou příhodné pohádky a jejich sbírání jako určitá tradice spjatá s několika významnými jmény. Nicméně když od toho odhlédneme, oč jde v pohádkách. Je to určitá vědecká forma poznání reality. Jádro a to oč nám jde, je pravé, ryzí. Tu ostatní „omáčku“ můžeme s klidnou duší odmyslet, pokud se nám příliš mýtus nelíbí. A o tom to je. Kdo dnes zpochybňuje pověst O Libuši, pověst O trojském koni, a jiné? Dnes se již proud avantgardních a výstředních historiků ustálil a nevylívá se ze svých břehů výpadkovými výlevy a napadeními. Něco je zřejmě jisté a nezpochybnitelné.

Proč jsem se ale vyčerpával tím nesmyslem výše? Abych totiž se snažil poukázat, že totiž pohádky tu nejsou jenom a primárně pro děti, pověsti by se neměli číst jenom tak, z donucení institucí a měly by se brát vážně. Dneska se nikdo v matematice nesměje. Protože kdo se bude v posledku smát bude matematika vůči nám samotná. Ale rádi nadzdvihneme ret a vytvoříme takovou leckdy nepochopenou grimasu, když v některých pohádkách nacházíme cosi, co nám v poznání reality pomáhá. A teď se mi tedy vkrádá myšlenka. Má smysl aby pohádky četli děti? Nemají je spíše číst dospělí, aby poznali svět? Věda se nám snaží servírovat nové poznatky, kterými jsme přejedeni jako stereotypním nedělním obědem. Nic proti, ale všeho moc škodí.

Bádat o Bohu, nadpřirozenu a tomu všemu, co je prozatím prozkoumáno tak asi z 0,0000000000000000000000001 procenta. Možná, že jsem tu klapku nuly podržel málo. Třebas je to ještě méně :). Teď ale vážně! Vesmír, svět a příroda nás každý den uchvacuje mnoho neuvěřitelnými objevy. Tu se zrodí nový druh žížal, támhle vymře poslední žijící potomek ještěra, tuhle se zrodí zázračná květina, podotýkám jenom jakoby, a tak dále. Není za tím skryt žádný George Bush, ani žádný jiný politik, státník, světský, nebo duchovní, a přesto nás to překvapuje a uchvacuje zároveň. Vědci mají rádi mnoho tisíc stran rozborů, analýz a všech možných variant vysvětlení. Místo, aby se obrátili k podstatě všeho, zkoumají až výsledky, nebo důsledky, a nikoliv původce. A pokud ano, vždy jenom nějaké pseudo-původce. Boha, toho kterého si chceme zkoumat my, není ten Bůh, který je ten pravý. Ten pravý není tu. On neexistuje, protože kdyby existoval, byl by myslitelný, uvažovaný lidsky, a tudíž vycházející z určitých apriorních předpokladů. Ať racionálních, nebo empirických daností, byl by to nicméně Bůh, sestupující do antropologické roviny zkušenosti člověka. Když hovoříme o Bohu, příslušelo by nám mlčet. Toho Boha, kterého bychom hodlali poznat nepoznáme. Nemůžeme ho uvažovat my. Když jej nemyslíme tak jak jej chceme myslet, je to ten Bůh, ten, kterého hledáme. Proto je otázka, jestli se s Bohem setkáváme. Ale hovoříme-li o něm, je pravda co je psáno, rovněž i jako naše zkušenost s ním. Tu získáváme kdykoliv se oprostíme od přísné racionality, což ale neznamená sklouznout do iracionality. Lidský rozum je velmi komplikovaný a nepochopený a nepochopitelný. Přesto není v jeho moci pochopit Boha. Proč?

Adam zhřešil, s Bohem v ráji přebývali, měl určitou zkušenost, intelektuální, ale i smyslovou, byl očištěn od nánosu sporadické zatíženosti, existence jako takové a přesto mu rozuměl, znal jej „osobně“ ze zjevené zkušenosti a skutečnosti a jako takovou si ji uchoval. A dnes? Dnes máme pouhý mýtus, vyprávění, kterému se leckdo směje a nechápe, oč tu jde. Je zřejmé, že něco takového bylo. Proč ale Bůh byl tak potupný (teď nikoliv k jeho haně a pošpinění, spíše naopak, k jeho vyzdvižení a chvále) že se ponížil do lidské přirozenosti a zkušenosti a byl ochoten sestoupit do nejnižších pater lidské světské zkušenosti. Do světa přirozeného, toho který je druhou stranou duchovního, ideálního světa. Potupně zhynul Bůh, či vtělený Syn na kříži. Otec byl ale moudřejší, když jej seslal do světa. A Duch? Spritus sancti je cosi, co dnes leckomu působí obtíže a přiznám se, že i já se těžce vyrovnávám s tím, že toto Otec dopustil. Leč…
Uvažovat o Bohu musíme volněji, přesto se z toho nesmí stát báseň, nebo volnomyšlenkářství a „tlachání“, přízemní povídačky a klepy. To Bůh, ve své důstojnosti, kterou mu opět predikuje a přikládá člověk, nestrpí, nicméně… Uvažovat o Bohu nelze zákonem matematiky, i když ta by se z pochopitelných důvodů hodila. Nebo třeba i pohledem slov. Slovy lze uvažovat o Bohu, ale přesto to není sám Bůh, o kterém vypovídáme. Matematika a pojmy jsou něco, co se k Bohu hodí a co je třeba vždy zohledňovat a mít na zřeteli. Kdo z nás viděl ideální čísla? Já teda ne, promiňte. Přesto si můžu dovolit s čísli pracovat, vždy však trochu neobratně a nezkušeně, ale přesto se zárukou, že z toho matematického mála, co jsem si zapamatoval, se nepřepočítám. A z tohoto důvodu se můžeme pokoušet o popis čehosi reálného, toho s čím tu už jednou byla zkušenost. Ne sice moje, třeba ani ne Vaše, přesto tu byla a je třeba ji zkoumat a uchovávat z pochopitelných důvodů. Kdyby se ztratila a odmyslela matematika, svět a příroda by „pukla“ pod náporem tlaku, který by nesnesl ztrátu matematiky. Rovněž odmyšlením slov by svět se zhroutil do nicoty, temnoty a hlubin bezbožnosti, tyranie, teroru, krutosti a neporozumění.

A teď, kdybychom chtěli vyvodit nějaký závěr. Jakákoli úvaha o tom čemu říkáme Bůh je stejně nesmyslná, jako když o Bohu hovoříme, například už jenom proto, že slovo, či pojem Bůh už nějak zakořenil ve slovnících, ale co více, i v podvědomí a vědomí všech lidí. Každý, věřící i nevěřící si vždy lecco, třebas i nepřesně spojí s pojmem Boha. Proto a ne z jiného důvodu si dovolím skromnou poznámku. Že totiž Bůh musí existovat, neboť každý má nějakou zkušenost s Bohem. Někdo jej přijme a snaží se tomu fenoménu přijít na podstatu, fundament a druhý se vůči tomuto fenoménu raději distancuje. Vždy však, obé skupiny, či strany vědí oč běží a vůči čemu se vzdávají všanc, případě vůči čemu se vydělují.