Vzpomínáš ... ?

Anotace: Vzpomínáš na tohle? A vzpomínáš na támhleto?

Vzpomínáš … ?
Jak Natálka brečela, když tě zahlídla a jak se po mně sápala. Seděl jsi zrovna na zídce u autobusové zastávky a smál se. Chtěl jsi sáhnout po Natálce, ale tak ucukla a s pláčem se přikrčila ke mně.
Zbytek dne jsme ji učili, aby se tě nebála, aby byla schopná se na tebe podívat, aniž by se rozbrečela.
A docela se povedlo, nemyslíš?
Vzpomínáš … ?
Byli jsme v parku, na prolézačkách. Já měla bílé tričko s trochu větším výstřihem a tebe velmi inteligentně napadlo, že těm ošklivým, špinavým kamínkům by se ú mě ve výstřihu mohlo líbit. Ano, možná líbilo. Ale mně se nelíbilo a stále nelíbí, že to ještě pořád nejde vyprat a to je to rok zpátky.
Vzpomínáš … ?
Seděli jsme na kolotoči, vražedně se na sebe dívali a v duchu si mysleli miliony nadávek na toho druhého, nitku jsme nenechali suchou, jak moc jsme se neměli rádi….
Vzpomínáš … ?
Byl jsi v okně, já hrozně vysmátá, když jsem ti do očí poprvé řekla, že tě mám ráda. Se smíchem, ale přeci jsi řekl, že ty mě taky. Zahřálo mě u srdíčka.
Vzpomínáš … ?
Seděl jsi na zídce u školy, vedle tebe Markéta a já naproti vám. Podezřele nám cukaly koutky. První věta a ozval se hrozný smích.
"No a pak kdo na co myslí!" ozvalo se následně a další smích. Víš na co jsme mysleli? Pamatuješ si ten den? Já si ho pamatuju až přílišně dobře, protože to byl jeden z těch nejlepších. Markétě nezbývalo, než nad námi kroutit hlavou.
Vzpomínáš … ?
Na naše první objetí? S Markétou jsme na tebe čekali u nás před barákem . S úsměvem jsem tě pozdravila a tys pak udělal něco pro mě v tu chvíli naprosto nečekaného, ale naprosto kouzelného. Objal jsi mě a já věděla, že ta chvíle změnila všechno.
Vzpomínáš … ?
Dala jsem ti přednost před Markétou… Osoba, s kterou jsem dřív byla každý den, jsem opustila mnohem radši, než bych měla opustit tebe. Osobu, kterou jsem dříve nesnášela, ale teď si bez tebe a tvého úsměvu prostě nedokážu představit jeden den…
Vzpomínáš … ?
Tak přesně tohle, ti řeknu někdy v budoucnu, až budeme spolu venku, sedět na zídce, nebo v parku, budeme se smát jako šílenci a budeme vědět, že k sobě prostě patříme. Že jeden bez druhého už by jsme to nebyli my…
A vzpomínáš … ?