Úvaha pokrokového šlechtice o mravenčí povaze soudobého lidstva

Anotace: Dvojbrite zamysleni jedne z postav potulujicich se v zakouti tapajici mysli nad upadkem sveta...

Vytesal jsem z kamene sochu, ztělesňující svobodu. Hrdě vztyčená, zahodila okovy hloupých pověr minulosti, připravena konat velké činy. Jenomže nikdo nemohl čekat, co bude následovat. Lid opustil barikády a zaplavil celý svět. Přišel tenkrát za mnou můj přítel revolucionář a řekl mi: "Vytesal jsi ji skvěle, ale my musíme jít dál. Abychom mohli naši myšlenku opravdu uskutečnit, budeme muset i tvoje dílo rozbít na prach."

A tak jsem se z ničeho nic ocitl ve světě, kde nic nemá větší hodnotu než cokoli jiného, ve světě, kde nic neční do výše. Můj původ i moje představy o životě se staly nepatřičným stigmatem. Lidé na ulici se nade mnou zavírali jako hladina oceánu. Svoboda napřed strhla hradby citadel a věže katedrál světa mých nenáviděných rodičů. A lid teď strhl svobodu, aby si z jejích střepů mohl vybudovat nové mraveniště.

Vytesal jsem z kamene sochu, ale dnes už to nic neznamená. Svět zaplavila prázdná slova prázdných lidí, kteří si z rozbitých klavírů udělali řečnické pulty. Každý má dnes právo na to, aby mluvil, avšak pramálo záleží na tom, co vlastně říká. Kdysi jsem se po nocích procházel ztichlým městem a zachytával záblesky inspirace. Dnes se tlačím v davu lidí, kteří dovedli k dokonalosti umění skvěle se bavit.

A když začnu volat, že k nim nepatřím, řeknou jen, ať svou pýchou nenarušuji jejich rovnost. Ať nevyvyšuji své tesání soch nad jejich nezávaznou zábavu - každý prý jen děláme to, co nás baví. Kdysi, v zápalu mladistvých ideálů jsme já a můj přítel revolucionář u džbánku vína říkávali: "...svoboda nekončí strhnutím hradeb...". Jenomže tenkrát jsme ještě netušili, že to každý myslíme úplně jinak. Vskutku - jeho cílem byla stejnost všech lidí, mým jejich rozdílnost.