Mám ji !

Tak už ji mám taky...

Konečně.
Ode dneška...
Dlouho jsem váhala.
Taková...zbytečnost holá.

Ale asi věk a okolnosti...když vám bude čtyřicet,
a všude kolem je vidíte,
začnete si připadat divně.

Korunu tomu nasadil můj dorůstající syn.
Soucitně se nabídl, že mi sám takovou zakoupí.
Při jeho známé šetrnosti, to bylo jasné znamení.

Zachvátila mě panika - jsem vůbec normální ?
Jak to, že mi nechybí ?

Donedávna jsem s úsměvem míjela zaujaté
pohledy do výloh,
vynechávala nadšené články v ženských časopisech,
nechápala nadšené výkřiky kolegyň v práci...

NA CO , říkala jsem si.
Na co bych já, potřebovala KABELKU ?!

Celý den běhám po ulicích, na zádech batoh – služební.
V něm věci co potřebuji k práci.

A když nejsem v práci ?

Nosím taky batoh, svůj, všechno se tam vejde, a máte volné ruce, třeba v tramvaji.
Na držení se, anebo, když chcete psát něco do bloku...
jako třeba tohle.
To taky píšu cestou...

Když jdu někam, kde by bágl neudělal dojem, třeba do divadla, beru starou kabelku.
Koupila jsem ji v sekáči, asi 30 korun tehdy stála.
Vejde se tam tak skládací deštník a peněženka.
A to není do života.
Když kabelka, tak taková, abych ji mohla a chtěla používat.

A tak dnes dozrál čas.

Ta chvíle nastala : mám ji !

Ne, nebyla jsem v Pařížské u L.Vuittona.
Byla jsem v jednom čínském obchodě na Smíchově.

Vybírala jsem tak půl hodiny.
Ochotný majitel mi nosil další a další kousky.

Věděla jsem jedno: musí být černá, aby se hodila k botám.
A pak ještě velikost.
O té jsem měla jasnou představu.

Jsem spokojená.
Je černá, vypadá elegantně, přitom nezávisle...
a nákup se do ní taky vejde !

Mám kabelku.

................

A abych neusnula na vavřínech, vytáhla jsem z botníku svoje jediné boty na podpatku.
Začnu trénovat.

Ale až zítra.

Teď musím ještě jednou k zrcadlu.
Fakt mi sluší….a měli i bílou !